dvoustý příspěvek

kapitoly mé duše - rozprava základní energie, mysli a emocí.

v absolutní tmě a světle zasedá osm mužů. ten jímž jsem, ti kterými jsem byl a tak i ti kterými budu.
není však zřejmé který je který, stůl má osm stran a všechny se zdají být stejné. neboť pozorovatelem jsou všichni zároveň a pro tmu a oslepující záři, se nezbývá než domnívat.

od prvního příspěvku před sedmi lety jsem ... dospěl, zesílil a zdá se že i dostal rozum (dovedu už totiž upřímně ocenit ponožky pod vánočním stromečkem).


za tu dobu jsem mnohokrát stál na hraně poznání, za hranou poznání. byl sem přesvědčen a zmaten, věřil sem, víru ztrácel a nalézal znovu.
postupně jsem si osvojil několikery koncepty vnímání reality. některé se i vylučovaly navzájem, vážně sem se neflákal. nic co jsem schopen vnímat mi není cizí.

přišlo zaujetí, poznávání, uchopení, implementace a učení. než se dostavil jeho přirozený konec, s tím že už příliš chápu a nemohu si dovolit ignorovat.
nebyly lepší a horší koncepty. byly starší a novější a vznikali na základě toho kde sem byl a kdo byl okolo mě.
a dnes jsem na konci další etapy, jak se říká "vyveden z konceptu".
vždy se znovu divím, jak se mi může stát něco tak nečekaně matoucího. ono kdyby to nebylo nečekané, čekal bych to, a kdyby to nebylo matoucí, zvládl bych to.
teď nezvládám.
musím opět a zase definovat základní složky reality a probrat se závalem "papírování", než budu opět schopen využívat své schopnosti.

vždy se do vzorce přimísí něco nového. ani to nemusí vzorec vylučovat. jen už to prostě není vzorec co by byl dál aplikovatelný, pro dělání efektivních rozhodnutí v čase a prostoru.
(když říkám efektivních rozhodnutí. myslím ty kvalitní, dlouhodobé, které mi ve výsledku nepřivodí větší újmu než by musely... vysvětlil bych, je to téměř dokonalé, ale píšu teď o něčem jiném)

prvních pár těchto restartů jsem nevítal šťasten, poslední dva nebo tři, jsem přijal s pokorou a nynější již vnímám jako přirozenost.
všechny organismy kolem mne, se regenerují. každá ve svém tempu, každá po svém. počínaje jedincem hraboše, až po ekosystémy.
mé tělo se průběžně regeneruje, vlasy, kůže, játra, vlastně všechno. to však nezaznamenám zdaleka tolik jako regeneraci jednotlivých orgánů/nástrojů mé duše.

mluvím o citu a rozumu. a jejich regenerace je nezbytná tak jako u orgánů tělesných.
když se tělo nedovede dál regenerovat, tak umírá. tak je to i s duší.
jenže když zahyne tělo, duše ztrácí svou podstatu a přestává existovat. když však umírá duše, tělo žije dál, a na svůj úkor duši vyživuje z paměti, vzpomínkami.


samozřejmě, regenerace duševní, nelze zaznamenat vlnovkou... nahoře a dole. probíhá neustále. ale u duševních nástrojů k orientaci v realitě, rozumu a citu, lze velmi jasně zaznamenat. probíhá na samotném receptoru. a čas na úpravu se projeví kolizí těchto nástrojů.

____________________

mohl bych pokračovat o schématech, kde se nástroje otočí proti duši samotné. o duších zotročených svojí myslí, nebo emocemi. duších strádajících věčným sporem těchto nástrojů. o setkáních s třicetiletými starci a těly lidí kteří už dávno nejsou lidmi.

ale nebudu o tom psát. momentálně mě to nesmírně děsí a dostatečně tomu nerozumím. chci to chápat. naučím se to chápat, abych věděl jestli chci, mohu a jestli dovedu pomáhat.
to všechno se mi právě děje. a má stávající sada nástrojů je omšelá a bude třeba ji upgradovat, abych se vůbec mohl pustit do práce.

___________________

buď a nebo. a když už, tak už.
udivuje mě jak málo lidí dovede tydle hesla ocenit. kolik složitosti na nich dovedou najít. a jak moci si je lze špatně vyložit.

jsem nesmírně zvědav na příspěvek třístý. ale ne tak moc, jako na to co si budu myslet a co budu cítit zítra, nebo pozítří.