prej sem na sebe a na ostatní tvrdej.
výborné pozorování!
asi jo no. teda na lidi co znam. nebo k nim mam nějakej vztah. (nevim jestli sem tvrdej na cizince. nevim proč bych měl bejt.)
to neni špatně ne? já myslim že ne.

nikdy sem o tom neuvažoval. než mi to bylo řečeno.
vlastně sem to přešel, když to řekla. 

sem tvrdej. což by asi nebylo nic převratnýho, kdyby to nebyla jedna z těch věcí co přišla relativně nedavno. vlastně bych řekl že je to jeden z rysů, kterej sem získal až během dospělosti.
bylo vcelku přínosný, zauvažovat kde sem k tomu přišel, jak se to stalo.

když sem byl malej, bylo náročný na mě bejt tvrdej. moc to nešlo, byl sem neustále v jinejch světech. když na mě někdo tlačil tak sem to nevnímal a když někdo povolil a začal na mě řvát, přestával pro mě existovat.
skrz tydle úvahy sem si uvědomil, že ještě pořád někde vevnitř mam černý puntíky u lidí, který sem už dávno neviděl a neuvidím, a mám je stále zařazený do přihrádky "nepříjemná okolnost" (obrázky lidí co už je jen těžko budu brát vážně) než do přihrádky "lidi", tak jako všechny ostatní.
pak sem někdy během puberty začal přistávat na planetě zemi a postupně sem začínal přebírat zodpovědnost za dílčí nezbytnosti mojí existence.
z dětství si na todle téma vlastně vybavuju akorát ciklistycký vílety s rodinou a známými. kdy sem se znuděně ploužil do kopců a padal mi řetěz a všichni mi ujíždeli. dycky mi táta řekl akorát "šlapej" nebo "zaber" a ať sem dělal cokoli, jenom abych proměnil situaci. fakt sem zkoušel všechno jen abych nemusel jezdit na kole ale on nakonec odjel napřed. nezbylo mi nic jinýho než zabrat a šlapat. neučil sem se často pít, měl sem pocit že se mi tak šlape líp (asi na tom něco bylo). prostě mi nezbylo nic jinýho než to nějak udělat, a abych to dovedl, musel sem si na to najít klíč, došel sem přesvědčení že mi nezbejvá mi nic jinýho.
začal sem řešit převodovku, začal sem sledovat dech, tep a vychytával sem jak nakládat s energií. a bavilo mě sledovat že neustále dávam víc. prostě sem si tudle cikloturistiku předefinoval, tak aby to k něčemu bylo, když už to dělam. narychlo sem se snesl do reality, když nebylo zbytí a mezi moje oblíbené věci (typu rozjímání o fungování věcí, rozesmívání lidí a vinetua) sem zařadil i ciklistiku.
během jednoho roku sem se z ocasu dostal na špičku peletonu a tam zůstal, dokud sme jezdili.
 (a pak se tam teda ještě přidala ta věc že jedno děvče v tehdejší bandě rychle vyspělo a mě bavilo bejt okolo ní a povídat si s ní. a ona byla o hlavu větší (já byl dlouho prcek) a mnohem častejc trénovala a sportovala a tak mi nezbejvalo než jezdit za ní a drtit se zuby nehty abych stíhal, jenom abych s ní mohl čekat na zbytek. .... což teď trochu nesouvisí s tim o čem sem psal doposavaď. (ale zamyslel sem se nad tim, neb občas uvažuju o tom jestli nemam nějakej problem ohledně respektování opačného pohlaví... když se ode mě očekává že jej budu následovat. ale tady mi to fakt nevadilo, byla lepší a silnější, ne jenom v jejích představách (byla i hodně chytrá a tak :-D). a jezdit za ní, mě posouvalo dál a mělo to pro mě svoje výhody.... krom teda pěknýho výhledu, sem i byl s ní a jí to těšilo tak jako mě. nevim jestli na mě čekala když už sem nedával... bylo to jedno. dětský lásky, nejlepší na nich je že u toho člověk jenom předstírá že je dospělej.)
takže na mě vlastně otec byl tvrdej tim že mě ponechal realitě. a mě nezbylo než přelstít sám sebe. to mě napadá jako první podstatná věc v mojí historii, kdy na mě někdo byl tvrdej a mělo to skvělý výsledky.

a pak tam bylo tamto a tamto a nějaká ta škola. tam to zkoušeli. fungovalo to... někdy. lze bejt tvrdej s klidem, tak to taky jedině funguje.
ale ještě pořád o nic nešlo. a já sem neměl moc důvodů sám na sebe, nebo na kohokoli tlačit. tlačit je špatný slovo, když je člověk tvrdej, má větší páku a věci se hýbou, stačí se opřít.

pak to ale přišlo během zaměstnání. kdy sem vlastně převzal všechnu zodpovědnost (99% :-D). a tehdy sem si nemohl dovolit nechávat věci na druhých... některý.
____

teď se sem vracim po několika dnech, abych to dopsal. a už nevim kam sem ti mířil. kdo ví jestli sem věděl když sem začal.
myslim že je třeba mít zásady. ne zbytečně moc a ne zbytečně pevný, ale určitá integrita tam musí bejt.
ne, nechci kázat. to je to poslední.
chci jen říct, pokud sem kdy byl k druhým tvrdej, nejsem o nic míň tvrdej k sobě. a obráceně..

taknějak.
když se rozhlídnu po svym okolí. vlastně nevim co je lepší. a to ani když přidam nějaký měřítka. prostě pořád nevim. tak jako ve vůbec ničem toudle dobou.

____

todle byl nejočekávanější víkend kdy vůbec. mam práce že se mi asi zkroutí uší a uletěj.
jak sem byl před půl rokem nebo trochu dřív odvázanej že sem dodělal svou první zakázku a všechno se povedlo a bylo to šikovně zařízený. tak prdel. teď mam na stole probíhající taky jednu takovoudle svojí zakázku, akorát o něco příšernějších proporcí. tu ale nikdo nebere v úvahu, neboť k tomu ještě musim stíhat práci na druhej šílenosti, která se taky vymkla proporcím. neplatej v ní žádný zákony. je to superbyt v londýně a způsob produkce je ultrariskantní, náročnej a komplikovanej. k tomu je tam ještě pár menších věcí co musim stíhat u toho, a pak za mnou občas někdo příde že potřebuje něco nakreslit v počítači protože prdel, nebo jiná věc. a nejsem jedinej co toho má v knaclu nad hlavu.
dneska.. sobota ráno. už mi přišlo pět služebních mailů. mimo jiné další má zakázečka... prej v pondělí, nejpozdějc v úterý abych na tom seděl...

už sem tu určitě někdy psal o tom jak člověk roste a roste a zvyšuje se mu kapacita a stíhá toho víc. ale teď mam pocit že jak rostu, tak toho víc a víc nestíham a mam u toho pocit že je to tak uplně obvyklý.

nacházim víc a víc šedejch vlasů :-D... sem si říkal. proč ty lidi stárnou?! to neni potřeba ne, ale začínam tomu rozumět.

ještě jednou se omlouval že sem rozepsal něco co mělo mít pointu a když se to dostalo přes úvod, tak sem to zapoměl. ale takovej je život.