abych dokončil včerejší příspěvek o vnitřní rozpolcenosti! ehm, tedy...

budu muset přidat ještě pár detailů o který problematika mezi dneškem a včerejškem nabyla.
ikdyž... vlastně je ještě pořádně nedovedu zapasovat.
něco o tom že sem začal delat mma u kterého mě nad hlavu zvedají lidé a pak se mnou mláti o podlahu a skákají na mě, aby se mě pokusily uškrtit. něco o tom, že čím je to brutálnější, tím sem spokojenější. neboť jedna moje část, podle té druhé zaslouží do držky (tam i zpět) a na to abych se bil sám, se ještě docela držim. jako jeden den nahoře a druhej dole, ale ještě sem si jedinkrát nevrazil... moc.

je tam plno nácků, je tam týpek trpící těžkym oidipem (nepotvrzená doměnka, ale myslim že pokud se mýlím, tak ne moc), sou tam oběti šikany, sou tam dva co tipuju na děcák, nebo na těžce nefunkční zázemí, a já.
u těch nácků nejde moc sledovat jak k tomu přišly. myslim ale že se k tejdle "víře" dostaly skrz bojovej sport, ne obráceně. je to silná víra, dělá je silnými. má tradici, kořeny, zákony, a tak.
nechci říct, že jakkoli inklinuju k nacizmu. to ni náhodou nebo zpoza rohu.
jen říkam, že si dovedu představit, že bych si vážně užil něco, v co bych dovedl věřit. stát se tak členem klanu, získat pocit náležitosti a přijít tak k sebeurčení a zapomenout na vlastní vnitřní spory.
což teda nacizmus uplně nedá, jako pomůže to klukovi z děcáku, dostat se z hnoje, mezi rodinu. ale nějaká ta rozpolcenost dycky přetrvá... hlavně proto že ta ideologije je vpodstatě blbost.

takže jsem vlastně na správném místě. mám li podvědomou potřebu se trestat, v konfrontaci a adrenalinu nacházím únik. a neboť vím, že to ještě nějakou dobu budu dělat tak jako tak, myslím že je to ta nejlepší varianta. prát se někde venku neni rozumný a určitě je to lepší než chlast, kterym sem to řešil do tý doby a rozhodně se u toho něco naučim.
(a ne, nemyslim si že si u toho nějak víc ublížim... neni to tam jako v lapáku. vážnější zranění se tam nedějou víc než u jinýho sportu)

__________________

relativní dezorientace.
píšu tady každej druhej den... velká aktivita na blogu vždycky znamená velkou aktivitu duševní. uvědomuju si že to vlastně neni tak dlouho od onoho nepotvrzeného "killu" (co sem doufal že dovedu potvrdit za tejden). ale mam zároveň pocit že už je to celou věčnost a nic se ve mě nemění, pak se ohlídnu a zjistim že to vůbec, ale vůbec neutíká. pak je tady práce... kde to utíká nehorázně opřekot. hukot, je toho moc a málo času. a tak se mi život rozdělil na další dvě roviny. přičemž v jedné čas letí a v druhé skoro neutíká a já mezi nimi přeskakuji více než desetkrát za den, když na povrch vyplují bojůvky o nadvládu mezi rozumem a citem.
nedovedu přesně říct v které hladině se nacházím, co je za den, kolik uplynulo času.

a tendle rozdíl se neustále rozchází, víc a víc. čekam kdy to praskne a co to bude znamenat.

ale tak je to vlastně se všim, toudle dobou, čekam a doufam že pochopím při první možné příležitosti.
hlavně to pak ale neuspěchat a nenadefinovat si tam nějaký šotky... teprve se ukáže, jak je to s tou kapacitou měnit se a samostatně vychovávat.
jel bych na dovolenou. ale práce mě nepustí a myslim, že kdyby pustila a já fyzicky odjel, před ničim bych neujel. a to mam tolik dovolený, že bych mohl bejt dva měsíce pryč :-D. v době kdy mě práce drží nad vodou, ironie jak z klasický literatury!