jdete lesem, vlastně nejdete, jakoby se vznášíte lesem a procházíte stromy. v lese je mlha, která se znenadání rozestoupí, doplachtíte k mýtině a očekáváte že uvidíte důvod proč les zneklidněl.

nějakou dobu čekáte. nevíte jak dlouho, nemáte způsob jak měřit čas. nemáte srce ani dech, který by vám odpočítával život. den a noc pro vás nejsou dvě věci. ve vašem okolí se nic nepohybuje. a tak čekáte... nevadí vám to. nejste netrpěliví. cokoli co kdy děláte, vždycky u toho vlastně čekáte.
máte pocit že čekání je vaší podstatou, čekáte už totiž tak dlouho, že si jakoukoli jinou podstatu nedovedete vybavit.
a tak vám nevadí, behem tohodle čekání nějakou dobu čekat na něco dílčího. je to pro vás stejné jako by jste dělali cokoli jiného.

po čase uslyšíte pravidelné zvuky. z druhé strany mýtiny se vyvalí udýchaný klaun a běží přibližně vaším směrem.
má vše co si pod kladunem představíte. mastné a řídké, kudrnaté, zrzavé vlasy, malinkatý klobouček a obrovské boty, široké kalhoty na kšandách a v ruce větrník... prostě všechno co vás při pomyšlení na klauna napadne.
je mu něco přes padesát, je udýchaný až chroptí. pronásleduje ho smečka vlků, která ho nedaleko od vás konečně dostihne a strhne na zem. jak klaun řve, kašle a snaží se vstát je zřejmé že musí být těžký kuřák. snad jen proto mu ještě neprokousli hrdlo.
klobouček leží opodál a z větrníku už je jen tyčka a klaun se pomalu vzdává. krom doznívajícího naříkání a vrčení občas zaslechnete kníkavý zvuk, jak se někrerý z vlků zakousne klaunovy do hraček v kapse, nebo do bot.
přistinete se že se smějete a doufáte že vás klaun neslyší. což vás překvapí a neúmyslně se zjevíte. už se nevznášíte ale stojíte.
po chvilce si vás jeden z vlků všimne a zůstane zírat vaším směrem. postupně se přidají i ostatní.
klaun už jenom přerývaně odedechuje a chroptí.
na chvilku se vás zmocní hrůza když po dlouhé době uslyšíte tep svého srdce a ucítíte chladný vzduch ve svých plicích.
krátkým, jakoby netrpělivým gestem naznačíte vlkům aby zmizeli a oni bez projevu jakýchkoli emocí zmizí mezi stromy.

stojíte nad klaunem a on vám zírá do očí. krvácí a umírá. hrůzou, strachem, vyčerpáním a k tomu je smrtelně zraněn. poznáte v jeho očích, že je to jeden z těch co se nedočkali a pocítíte soucit. je vám líto že pro něj nemáte alespoň cigaretu.
je jako vy, jen už nemusí dál čekat. pak hrůzu v jeho očích vystřídá lítost, máte pocit že lituje vás, zavrtíte hlavou a on v odpovědi kývne. znovu zavrtíte hlavou.
klaun je mrtev.

ucítíte jak se opět vytrácíte. zakryjete klaunovi jedno oko jeho malinkým kloboučkem, když nemůžete zakrýt celý obličej, druhé oko mu zatlačíte. což ve vás vyvolá pobavení a usměšek vás o okamžik déle udrží na zemi. než se opět rozplynete.
klaun se postupně vytrácí v hlubinách vaší paměti a les opět halí mlha.