někam jdu, a na jednu stranu doufám v jedno a zároveň se má druhá část (kerá jiná) bojí, že se to v co ta první doufá naplní. pak se to třeba nenaplní a mnou se rozlévá úleva a zároveň má první část pomalu ustupuje zklamaná ze zorného pole, chápající se každho unikájícího zrnka naděje. což té druhé příde patetické a cítí se hloupě. dobře, uklidněně, ale hloupě. ... asi jako kdyby vás napadl vozíčkář s plácačkou na mouchy a vy jste ho přemohli a plácačku mu vzali. cítíte se blbě. ale to neznamená že to nebylo nepříjemný a nemuseli ste to udělat.

a někdy je to zase obráceně. jedna část se uvolňuje po výkonu... třeba nějaký velký zapojeníé v práci, nějaký ty hormony a tak, začíná bejt klid. a toho využije část druhá a na vlně klidu přveze svůj shit a než se stihnu rozkoukat, stal se ve mě puč. u kormidla je ten hloupější, ale silnější. fňuká a stěžuje si a přemlouvá mě k hloupestem. chvilku se s nim sanžim bojovat silou, než mi dojde že musim rozumem. pak se ho nějak zbavim... dycky. ale vyžaduje to oběti. ztrácim pozornost a čas a hážu se do hroznejch rozpoložení.

někdy to utajim svýmu okolí. někdy to odnesou ti a jiní.
moji kolegové si musí myslet že sem blázen. zachvíli jedu na jednání a nechci vědět co si budou říkat až odjedu. měl sem zase jednu malou vnitřní bitvu o náladu a nadvládu a v průběhu sem jim vypravěl hrozný věci. začlo to pivem a bomparama ve vaně a nakonec sem se sanžil je přesvědčit aby si pořídily trojzubce, falešný plnovousy a stroje na mlhu, pro případ že vytopěj sousedy.
kdyby mě vytopila sousedka a já na ni šel klepat, že jí asi teče pračka a vona mi otevřela převlečená za poseidona, v bytě jí ležela mlha po kolena, za zádama měla reflektor a v pozadí by se ozývaly zvuky moře?
... myslim že by to byl zážitek silnej přibližně jako jedna standartní dovolená na horách. (nemam rád dovolený u moře)

na a když zase dosáhnu nadvlády rozumu nad citem. pomalu se uklidním a hodím se do pohody. sem ale lekavej. lekam se všeho... toho si kolegové taky všímají. čekam toho smrada ale uplně všude. nenávidim ho. když ještě miloval nějaky důstojnym způsobem, tak byl supr. dobrej tým sme byly, radost s nim spolupracovat. ale todle?! jako tonoucí se stébla chytá, na jednu stranu oceňuju jeho snahu přežít a neopouštět něco v co věří a obětovat pro to všechno, třeba i vlastní důstojnost. ale já nevěřim v to co věří on. (resp. poloha ze které píšu nyní, není moc zaměřená na víru, tak jako na přesvědčení... a sem přesvědčenej že jde za něčim nesmyslnym. nic mě nepřesvědčuje o opaku a zkušenost praví, že nepřesvědčí.)

těžká věc, tadle rozpolcenost. cit věří a ohání se dogmatem, zatímco rozum ví a přesvědčuje argumenty. a v tu chvíli prostě nelze dojít smíru. takovádle neshoda se prostě nedá vyřešit dialogem.
je to sice plný podnětů a kolem a kolem sem kreativnější... ale jinak je to clusterfuck v jednom z těch vyšších levelů.
todle sám nevyřešim. na to bude potřeba vnější vliv. něco co nás zase sjednotí. nebo už nevim. a nebo to prostě chce trpělivost... neni to zase tak dlouho... na jednu stranu :-D

psal bych dál! je tam toho víc! musím však jet.