na dnešek sem chtěl spát uplně jako v televizi... moc a probudit se tak jako v televizi... uplně novej a neskutečně nabitej.
což se uplně nepovedlo protože sem měl neskutečný množství uplně příšerně hustejch snů... až to stálo za to.
pomatuju si jenom jeden... teď už.
bylo to myslim na zemi v budoucnosti a šlo o cestování přes atlantik v těle velryby.
byla to zvláštní velryba... o kousek větší než kosatka ale vypadala jako delfín.

sen začal na záchranném člunu, tam se nějak doběh a naskočil z jiného snu. přišly vlny, nejdřív ty co sem už viděl. a pak přišla bouře, lilo a vlny se začaly podobat spíš pohoří. všechno bylo tmavě modré nebo černé. občas tmou probleskla jasná záře a dala okolním vlnám na moment novou pobobu se stíny.
měl sem delší vlasy než mám teď, pomatuju si jak sem si je smáčené utíral z čela. seděl se mnou ve člunu chlapík s potetovanýma rukama, měl tílko, kalhoty a sandále a byl suchý, dokonce měl malý stoleček na němž byla malá lampička a popelník. kouřil, jakoby nezasažen děním mimo člun, zatímco já jsem bojoval abych se v něm udržel.
relaxovaně mi vyprávěl o moři, o bouřích a o vlnách vyšších než domy, tam za obzorem kam lidské oko z pobřeží nedohlédne. povídal mi o tom jako o jiném světě, kde platí jiná pravidla. kde bych nikdy nepřežil. nebyl sem si jistý jestli nejsem v jeho vzpomínce, během vyprávění.
měl sem pocit že mě ruší. chtěl sem bojovat s mořem o život a ne poslouchat utahanou historku o tom jak s mořem bojoval o život on.
odvrátil sem se a snažil se co nevíc vnímat dění okolo sebe. bylo to jak na horské dráze a vzhledem k relativní velikosti vln, zdálo se zcela nepodstatné jestli jsem velký jak jsem a nebo kdybych byl velký jako prst a můj člun byl list.
dále sem nepřemýšlel a pouze koukal okolo sebe a cítil jak ve mě roste pocit ohromení, s každou sekundou kdy vnímám bouři. létal jsem po vlnách desítky metrů nahoru a dolu, nakláněl sem se na strany až sem měl pocit že jsem vzhůru nohama. uvědomění mé maličkosti ve srovnání s bouří, při představě jaký musela mít rozsah aby v místě kde se nacházím mohla být takle silná.
sjížděl sem zrovna po boku jedné z vln, když se v jejím úpatí několik metrů pod hladinou mihnul obrovský šedý stín.
pocit ohromení který mi nedovoloval zavřít pusu najednou explodoval a já vydech nejasný výkřik, zvedl sem se a klopítnul několik kroků nazpět.
byl sem v nitru velryby. bylo tam těsno a vlhko a já byl ospalý. byl sem jakoby ve vlastní ocharenné placentě a věděl se že je nás v útrobách celkem šest. neviděl sem nic, jen si představoval okolí a cítil, neustálý mocný pohyb celého tvora. plaval, měl před sou i za sebou velkou dálku, okolo byl hluboký a temný oceán nad jehož hladinou se mnohlo dít úplně cokoli, ale my byly v našich placentách na cestě do ameriky (nebo kam... cíl nebyl podstatný... jenom má věčná snaha z obrazů míst identifikovat jejich polohu a orientovat se).
odnikud se ke mě těsnými útrobami živočicha prodrala ruka s měchem nealkoholického vína.
pomatoval sem si jak jsme byly před cestou poučeni o systému tohoto cestování, mimo jiné o nealkoholickém víně, které je neškodné vůči velrybě, ať jej vylučujeme jakkoli, ikdybychom jej rozlili a že nám stačí místo jídla, že během cesty budem napojeni na kyslíkový oběh zvířete, zabaleni ve výživné placentě, v perfektním prostředí ke spánku. víno sem přijal ale nepil sem jej. opět na mě šel spánek. ještě nějakou dobu mi hlavou běžely obrazy s názornými obrázky fungování celého principu zaoceánského cestování v těle mořských savců a mísily se s obrazy představ neskutečné prázdnoty a velikosti místa uprostřed něhož se právě nacházím, slepý, nahý a uvažoval sem kde se probudím.
usnutí ve snu mě probudilo.

zdálo se mi ještě víc snů. které si ale tolik nepomatuju. vím že jeden byl černobílý, ve sklepním baru uprostřed pouště. měl sem vestu a opravoval sem nábytek po zavírací době a vedl přitom pomalý rozhovor se ženou jež seděla v tureckém sedu na jednom ze stolů. byla bosa v lehké košili a širokých kalhotách, byla hezká, působila křehce a vzdáleně, jako by jí nebylo okolo třiceti na což vypadala, ale mluvila z dálky věků. nevím kdo to byl, možná kouřila a už si nevybavuju o čem sme mluvili.
todle je jediný co z tohodle snu dám dohromady

bylo jich víc, a všechny byly hustý... ten s verlibou si pomatuju hlavně protože mě probudil. u ostatních mam jenom nějaký obrazy a nepopsatelný pocity.

___________________

vynechal sem včera jeden trenink. je mi to líto. je to škoda.
zaprvé sem byl utahanej z předchozího plesu, po kterém sem spal tři hodiny, což by mě asi normálně nezastavilo, ale natáhl sem si tříslo. na středečnim treninku sem si všim že neni skvělý a ve čtvrtek sem ho dotáh když sem na něm nad hlavu zvedal těžsího kluka, abych s nim hodil o zem, a pak ho na něm následně chytal, abych ho nezabil.
dám mu voraz dva dny. myslim že trénujem úctyhodně, já a moje tříslo, zasloužíme.
bojové sporty... asi to vychází z dětsví, z toho že sem byl o tolik menší a slabší než moji vrstevníci, z šikany a z toho že sem nedovedl bejt jako ty hrdinové z knížek a filmů, kterým sem se obdivoval. ale nejspíš tam bude ještě neco.

vždycky mě táhly, žádný mi nikdy nepřišel dost naturální. nejnaturálnější byl dycky ve vyprávění borců, ale realita byla pozerština. asi to nikdy nebude tak naturální, jako kdybych narukoval. ale zatim ještě jedem tendle život.
začal sem chodit na treninky kde je to trochu dravější. je tam většinou tak osm kluků jako já... nesnažej se si navzájem ublížit... ale je tam nějaká dravost, a skutečná ohleduplnost... ne ta předstíraná, co všechno zdržuje a kazí. lze se tam porvat.
když udržim koncept ještě půlrok, poohlédnu se po nějaké lize.

pomatuju se že v dětství sem měl i nějakej ten záchvat vzteku, nebo se mě něco zmocnilo a vídal sem to okolo sebe a neměl sem to rád. naučil sem se to ovládat. a dokážu to skutečně dobře (pokud se nesetkám s něčím uplně ... žble! ... ale zase občas je dobrý tomu nechat dát průchod, když to chce tolik ven.) nejsem agresivní, a ani tak nepůsobím, a nikdy nevyužívám svojí případné fyzické převahy, mimo trenink. nezorčiluju se.... jen kontrolovaně :-D .... třeba za volantem.
bral sem to trénování jako místo kde si vybiju nějakej ten stres a případnou potlačovanou agresivitu. ale v poslední době sleduju, že to funguje obráceně. čím víc bojoju a čim víc se peru, jako bych byl dravější a dravější. jako by se ve mě probouzelo něco co dlouho spalo, protože to mělo pocit že to není vítáno. teď se to vrací a polehoučku zkouší vodu, jestli třeba teď nebudu pohostinější k vlastnosti jako je tadle.
pozoruju to občas na treninku, kdy nejsem uplně pánem svého klidu a nemám úplnou kontrolu nad tím jak se tvářím. a mimo trenink mě dovedou rozzlobit věci ke kterým sem dřív přistupoval rezignovaně. (např. nepoměr lidské schopnosti prožívat vůči schopnosti tvořit)
může to bejt jaro. a nebo to může bejt nová vlna mírových rozhovorů mé osobnosti na téma, pozůstatky z dětství.

chci toho napsat ještě hodně! ale ještě sem nekáp na to co to je... dělam na tom!