todle musí bejt ten pocit, kdy člověk pochopí co to znamená vědět, že nic neví.

vlastně už ani nemám v hlavě zmatek. už docela dobře vim kde co je a jak co (ne)funguje. furt je to pangejt jak sto let nepoškrábaná mamutí prdel. a neni v tom uplně príma pobytí. jakmile ste ale na horský dráze takle dlouho, už vám to nepříde tak dramatický (pro každýho dlouho asi znamená něco jinýho... ale mě ještě nikdy žádnej stav nebo situace neodolávala tak dlouho když sem do jejího rozbití věnoval tolik energie).
všímám si ale že tydle pondělní večery sou dycky vtipný. jako že, někdy hrozný. někdy ne zase tolik. prostě tři dny bez treninku. plavání a jiný skotačení se nepočítá.

neskutečně se těšim až budu zejtra stát v základnim postoji a čekat až se řekně teď. (krásný červený rukavičky, trencle s drsnejma nápisama, obtažený triko co se netrhá, pusu plnou gumy a v rozkroku železnou misku na junk. zpocenej, připravenej a natěšenej)

pokud ale vše skututečně zůstane tak jak je, onen estimovaný rok a půl, než vyčpí tadle katastrofka a já budu dál takle trénovat, jdu v klec.
dám dohromady levačku (málo koordinovaná, uniká skrz ní plno energie), srovnam váhu zad, zdokonalim kopy a naučim se stát víc čelem a jít kontrolovaně dopředu, naučit se v pase do stran. hodně práce mě čeká na zemi, myslim že tam je to nejvíc o technice a motivaci.
přibrat, zesílit, soustředit se a vnímat.

může se stát cokoliv. a bla bla bla. dějou se věci jak z televize, vůbec nerozumim tomu jak mě můžou nechávat tak chladným. ale co. kdyby mi nebyly tolik jedno (.. jakože... víc než by byly kdy dřív) asi by se neděly. (ne, jako kurva kdo sem?!)
zejtra je trenink. třeba konečně bude monokl. ... tuhle sem dostal kopačku holení pod voko... ale udělal se mi jen malej flek co za dva dny zmizel... asi největší monokl co sem kdy měl... ale stejně si ho spousta lidí nevšimla. skoro se začínam bát, že monokly sou jedna z těch chlapochlapskejch věcí co mě mine (jako třeba chlupy na hrudníku nebo smrad z podpaždí)