tedy ke dnu který neměl ozvěnu... (viz. předchozí příspěvek)

vlastně to nebylo překvapivý, nebylo to velký, byl to nějakej podivnej konec, něčeho. nebylo to hezký. zatim na tom nic dobrýho neschledávám, zatím... to příde. (jako že, věci se dobrými nestávají samy od sebe, věci dobrými děláme my. řemeslo snílků a bláznů)

důležité je, pro pochopení lekce včerejšího dne, vzít v potaz dění v mém životě za poslední půlrok. působí to jako jakýsi vrchol, ačkoli se to může zdát vzdálené a nesouvisející.
pročež asi zase jednou, tendle záznam nebude smysluplný pro druhé, než mě. kromě těch věcí co zde zapsány jsou, událo se ještě několik dalších, které jsem nesepisoval. děly se na úrovni, která běžela upozaděna dírou v srdci, v realitě kterou si vyhrazuji pro případy, kdy si uvědomuji že příliš vážný a zodpovědný přístup by byl jenom na škodu.... nebo když sám nenalézám dostatek motivace k čemukoli a potřebuji žít, usedá do kokpitu tendle člověk, kterým taky jsem. (je lepší než já, nic od ničeho, ani sebe neočekává, nikdy nelituje a dokáže snad uplně všechno.)

nedávno, běžel sem na noční metro. proběhl sem okolo zastávky autobusu, stálo tam pár lidí a jiní chodili okolo. kousek od ní seděla na obrubníku holka a strašně brečela. běžel sem ještě pár kroků a pak se vrátil. nikdo se ani nepodíval jejím směrem. kolemjdoucí paní ji obešla obloukem.
nechápal sem co je na ni špatně. podal sem ji ruku a nějakou chvíli ji jenom objímal, hrozně to s ní zmítalo. pak sme mluvili, nějaký problémy doma a v práci. nic velkýho z pohledu nekonečna, ale jí to zrovna doběhlo. (to sem jí neříkal) už ale nevim co sem jí říkal. asi něco obecnýho povzbudivýho, něco o tom že neni sama, že je nás hodně. a ať bojuje, že to pude. po čase přestala brečet, nečekala na autobus, kousek tam bydlela. vypadala že už to dál zvládne sama, tak sem ji poslal domu. vyrazila odhodlaně, tak sem běžel dál a ještě stihnul metro. kde se někde za mnou vyloupl chlapík (většinou vím co je za mnou) a nabídl mi půlku kiwi. vzal sem si ji a snědl. vypadal jako brouk pytlík a měl v ruce velkej kuchyňskej nůž. povídali sme si až na muzeum kde vystupoval. říkal že dělá v masnym průmyslu a hodně toho o něm věděl.

je to nenormální že je na tom někdo špatně? je nenormální že to někdo uplně nezvládne? je normální se lidem co brečí vyhýbat jako malomocným? ... když člověk nemá kde jinde brečet než na obrubníku. proč je normální předpokládat vždycky to nejhorší? a jak může "protože to tak většinou je" v odpovědi, působit moudře?
(sněží a svítí slunce)

to byl jeden z mnoha malebných okamžiků posledních několika týdnů. mám pocit že prožívám knihu bajek. poslední půlrok začíná dávat smysl. nebejt ve stavu ve kterym jsem, neprojít si tím, čím sem prošel, nebyl bych nejspíš schopen dostatečně vnímat. bylo to o tom, dostat mě do rozpoložení, pro další nadcházející lekce. na téma, pro které předchozí rozpoložení nebylo vhodné.
pozoruji že všichni v mém okolí se ke mě začínají chovat jinak. jako bych působil jinak. možná líp. možná přístupněji. možná akorát víc vnímám a nic se skutečně nemění.

včera:
v práci bylo veselo, nebyly šéfové a jaro teče ušima, hodně sme toho nablbly (já, staříci a maminy) a přitom sem toho docela dost stihnul. trénik byl fajn, rozhejbal sem pár znanění u kerejch sem se bál že se protáhnou. už zbejvá jenom tříslo.
byl plán potom jít do vagonu na brutus. ... když sme tam ale došly bylo mrtvo. tak sem šly dál. kolega mě zval do nedaleké kavárny na bigbýt co hraje jeho právník. byly tak a hrály skvěle.
todle je zajímavej kolega. je mu přes šedesát, má milenku (taky po padesátce... ale co jen můžu říct, je hezká, chytrá a prima.), je v kontaktu s expřítelkyněma z mládí ve většině států evropy, má dva úspěšný a sympatický syny, je těžkej levičák a má radikální názory na kapitalismus. a krátce po tom co sem nastoupil se nechal slyšet, že o mě měl erotickej sen.
je to starej prasák (...), a krom toho mívá politický přednášky (v práci... občas, když ho někdo poslouchá) nedavno měl ale přednášku o lásce (výbornou). a včera na koncertu se mi rozpovídal o vážnejch vztazích jeho života. mam pocit, že mě v poslední době přijal za spojence v boji s "nima".
ale zpět ke včerejšku.
dali sme tam pivo a šly dál. že pudem někam kde se dá křepčit. skoro to vypadalo že poprve vstoupím na půdo karlových lázní. nakonec to bylo ale natolik nesympatický, že sme šly dál.
potkaly sme černocha co nás lákal do stripclubu. tak sme šly. jako v televizi. holky u tyče a neskutečně předraženejch chlast. takový byla představa, šly sme protože sme ještě nikdy na tokovym místě nebyly.
bylo to nejsmutnější místo v pražskym podzemí.

pomatuju se, bylo to někde u moře. byl sem hodně čerstvej puberťák. přišel sem na pláž a chtěl se převléci. všiml sem si že nedaleko sedí hezká holka nahoře bez. měl sem neskutečnou erekci. seděl sem a styděl se snad deset minut a snažil se soustředit na cokoli jinýho, jenom abych se mohl převléknout a utýct do vody, která můj problém skryje. vlastně sem se na ni ani pořádně nepodíval jak sem se styděl. ... začátky sou dycky krušný. ani sem si ji vlastně neprohlíd. něco na tej situaci, nebo na tom zaskočení, nebo co.

nebyl to bar jako v televizi. holky u tyče tam ale byly. a svlékaly se vždycky postupně do naha. byly to hezký holky. ale já je tak nedovedl vnímat. než sme vypili jedno malý pivo za devadesát korun, vystřídaly se u tyče tři. jedna byla dokonce moc hezká, podle standartů který sem si pomatoval z tý dávný doby, než sem prošel dveřma toho podniku. erekci sem neměl a ani nic tim směrem ve mě neprobíhalo. jenom sem cítil jak sem smutnější a smutnější a pak k nám přišla jedna z nich a nabídla nám uplně všechno za rozumný (nevim) ceny.
to byl jeden z těch momentů kdy sem si nebyl jistej jestli dovedu udržet na tváři uvolněnej úsměv, když říkám ne, tak abych neurazil.
šly sme dál. byly sme zticha.
šly sme do normální hospody a normálně si daly čtyři plzně. v televizi před náma dávaly záznamy z paralimpiády, kde ženský bez nohou a podobně dělaj věci co já bych nedal. seděli sme na baru a okolo se za ten večer prohnala spousta mladejch lidí. když sem se na ně díval, bylo to zvláštní. jakobych zapoměl jak se na ně dívat, jak je vyhodnotit. (jakékoli vnímání vyžaduje vynášení soudů, od rozhodnutí o barvě, při vnímání stěny přes hlasitost zvuků až k vyšším věcem)
byly tam hezký holky co bych si normálně prohlídl. tak sem si je prohlídl. uvědomil sem si, že kdyby se svlíkly do naha, nevzrušovaly by mě. nevzrušovaly mě. nic mě nevzrušovalo.

myslim že ta holka na tej pláži by mě taky nevzrušovala. a přitom se dovedu vzrušit aniž bych jakoukoli ženskou nahotu jakkoli pozoroval (nebo mužskou ...)
někde v pozadí děje, sem se od toho puberty proměnil. neuvažoval sem o tom, neměl sem důvod. do včerejška.
přišlo mi jasný že mě ženská nahota vzrušuje, neměl sem důvod o tom pochybovat. vlastně sem se vždycky bál, že by se mi mohla dál stávat podobná věc jako na tý pláži tehdy... od tý doby se mi totiž už víckrát přihodilo vzrušení v přítomnosti nahé ženy. ale asi to nebylo protože to byla nahá žena. asi šlo hlavně o to, proč byla nahá.
vlastně ale nakonec nejde o to co mě vzrušuje a co ne.

spíš mam pocit nějaký nejistoty, ohledně toho jak vnímat lidi. měl sem nějaký, celkem zaběhnutý měřítka, podle kterých lidi posuzovat. ale poslední půlrok, se včerejším večerem nakonec, tydle měřítka kompletně zdevastoval. jakobych dál nedovedl rozlišovat jednotlivce, znám jednotlivce které si pomatuji, ale další mi nepřídou reální.
nemám měřítka, právě sem o ně přišel, je třeba zbudovat nová, z nových poznatků. odprostit je od vzorců z dětství a dospívání.
mám i poznatky... stačí to jenom dát dohromady... ještě spousta práce (ale práce nikdy nekonči.. .takže okey) je to čerstvý. je to zvláštní.
jediný pozitivum co bych na tom teď shledal (krom toho nejzřejmějšího, a to že je to evoluce) je asi to, že onen problém s nezalepitelnou dírou v srci, co mě tolik zaměstnával a vyčerpával doposavaď, mi příde jaksi malicherný a obyčejný. sou teď důležitější věci, se kterými se musím vyrovnat, které dokonce přímo vyžadují mojí účast, ve větším měřítku, než jenom bejt trpělivej.

zbytek včerejška byl už jenom noční procházka domů

____________

omlouvám se za použití slov erekce a pod. chápu že je to neskutečně škoující a vulgární, a všem vám ve chvíli jejich přečtení příde, že se tváříte přibližně jako vaše matka nebo babička, když s něčím z duše nesouhlasí :-D

____________

(skutečně sem byl slepej. válka se nemění. to je pomýlení. když prohráváte bitvu, nestníte o míru, ale sníte o bitvě kterou vyhráváte. když prohráváte bitvu, najděte si další, větší. tak aby přehlušila tu kterou prohráváte...a nebo si ona najde vás. co se týká vyhrávání a prohrávání bitev, nejde o jejich velikost. ať je velká jak chce, dycky ji lze prohrávat nebo vyhrávat....)