takže jinak.

nedá se nic dělat. zpátky na stromy.

nemam rád artefakty nebo amulety (hlavně proto že se považuju za skvělou matrici v případě neodbytný potřeby supervojáka a jakákoli slabina v podobě čitelného znaku lidskosti je nepřípustná) jak ty fyzické, tak ty psychické.
ale tentokrát to asi bude tak nějak potřeba.... zbudovat nějakej ten účelovej totem. vytvářej se mi sami od sebe a ne ty co pomáhaj a nenadělam s tim nic. a tím vlastně odpadá většina argumentů proti.

bourám hráze, vlastně už se mi během dneška samy začaly bortit. mam den nebo dva na to abych si nechal rozum utíkat kam se mu zachce. a pak začnem odtud kam doběhne.
a nakonec vlastně asi bude zábavné mu (totemu) dávat podobu.

nepříde mi optimální, spoléhat se sám na sebe, že nepodlehnu něčemu takle hustýmu. že se budu kontrolovat sám a budu jedinej kdo bude znát únikový slovo. většinou to lze nastavit relativně bezpečně. prostě nestrkat hlavu do hlavně. stoupnout si někam za vítr.
ale to se nedaří tak jako tak.

__________

byl sem na pivu s tátou a bráchou. prošel sem půlku pražskejch parků a spáchal spoustu nitrozpytu se spoustou čerstvého vzduch.
 viděl sem hrozně moc lidí! stál sem stranou, na rušném místě, měl sem na sobě plášť neviditelnosti (kapuca..) a sledoval lidi.
každá tvář něco říkala. v každé toho bylo strašně moc. zrcadlila se v nich současnost a snažil sem se v ní číst minulost a původ. snažil sem se rozumět držení těla a kontextům vzhledu a podoby. bavilo mě pokoušet se projektovat si jejich budoucnost.

uvažoval sem chvíli, jestli bych vyměnil možnost poznat svoji budoucnost, za možnost znát minulost a budoucnost těch lidí co sem tam viděl. nebo všech lidí na světě... již, nebo ještě, ne naživu.

...schopnost znát lidské duše, tak jak nedovedu znát ani tu svoji.

a nevim. člověk co touží umět lítat, většinou zároveň netouží stát se ptákem, se vším co s tím souvisí. ale to je o něco představitelnější... jaký by to bylo bejt pták... se všim všudy. ne o moc :-D ale otrochu jo.