prazvláštních stavů je schopné todle lidské nitro!

pomatuju se, někde okolo dvaceti let věku, myslim že sem seděl v autobuse v dublinu. byl sem sám v horním patře, byla noc, venku lilo a já sem se odněkud vracel a nebyl sem si vůbec jistej jestli jedu na správnou stranu a bylo mi to jedno. byl sem promáčenej.
uvažoval sem o svym vývoji. strávil sem den sám se sebou. a myslim že sem se nějakym způsobem doběhl... během těch dvou tejdnů.
uvažoval sem o tom jak moc sem se změnil během dvou let (hodně hodně) a jak se asi budu měnit dál. měl sem pocit že sem na konci logiky, že dál už neni co hledat. měl sem pocit že dovedu rozumět všemu, a ty věci kterým nerozumím, nerozumím jen proto, že sem ještě neměl dost času se jim věnovat.
na jednu stranu to tak asi docela bylo. kdybych měl nakreslit křivku... dlouho sem řešil základní zákony fungování světa a odrážel sem od stěn , když sem nerozuměl věcem okolo, než sem to dal dohromady a byl schopnej skutečně vnímat a uvědomovat si dění okolo sebe. pak stěny zmizely a když sem se něčemu věnoval, dovedl sem najít skutečnej princip. kompatibilní se zbytkem reality, funkční při aplikaci vzorcem. (hrozná terminologie... ale zatim nemam lepší, tydle úvahy nevedu ve slovech)
takže z dlouhý rovný čáry jedním směrem sem se dostal přes bod, kdy se mi otevřely obzory a já začal poznávat věci rozumem a čárá šla do stran... dál a dál.
stačilo mít dost otevřenou hlavu, což je vlastně něco co ještě pořád můžu zdokonalovat. protože čim víc člověk ví, tím více věcmi je proceděna jakákoli nová zkušenost. je třeba najít jakousti rovnováhu mezi rozumem a citem a vědět kdy kterým z nich vnímat. cit se musí udržet ryzí a rozum svěží.
vlastně jde o to, naučit se učit se... nebo spíš učit se, se učit, behem toho co se učíš. nebo tak něco. pokud jde o život, tak nic není finální, nic není úplný, nic není hotový, nic uplně nekončí... jediný finále je smrt. tedy... neděje se za života. ne teda vlastní smrt.

změnil sem se k nepoznání, od tý doby. jedna věc je něco vidět, chápat zákonitosti a dokázat věc předpovídat či napodobovat a druhá je, věc skutečně zažít na vlastní kůži. což, vzhledem k tomu jak některý věci trvaj a sou náročný a vyčerpávající, mě vede k obavě, že toho nemůžu stihnout zdaleka tolik, kolik bych chtěl.
měl bych asi trochu zpomalit. miluju chápání věcí. ale začínaj mi šednout vlasy a to mi ještě neztmavly a nezhoustly fousy.
nabízí se představa, srovnání v oné době nepředstavitelné proměny která doposavaď proběhla a pokus o představu proměny která mě ještě čeká. zajímavý je, že si ji vlastně asi ani nedovedu představit, neboť je v jazyce kterému nerozumím a barvách který nerozpoznám.

ne, opravdu nevim kam timdle příspěvkem mířim. vzpomínka na melancholii. naděje na úlevu v logice evoluce. nevim. zasraný jaro :-D a to sem se na něj tolik těšil!