KDYŽ se zamyslím nad tím posledním rokem:

JAK sem sem přiletěl a čučel jak brko a chodil jak péro a všechno a všichni mi přišli tak noví jako sem byl já ale oni nebyly a já pro ně byl jen turista, ač třeba na dobu neurčitou.

JAK sem se plácal mezi gaučem, hospodou a prádelnou a lámal si hlavu co ještě můžu udělat.
Když, sem zrovna nezadržoval dech napětím nebo ve snaze zaslechnout i ty nejtišší zprávy z mojí duše, tak jen protože mi srdce mlátilo do žeber jak orangután do xilofonu pokaždé když sem mluvil na lidi co sem od nich něco potřeboval a snažil se tvářit dost přirozeně, aby si nevšimly že sem tam jenom jako. (během korektury sem se rozhodl že tento odstavec zdá se být dostatečně hodnotný pro jeho zachování v původní podobě, navzdory tomu že na první a ani na třetí přečtení nedával smysl)

JAK jsem velmi záhy jel na skutečný pohovor a dostal nabídku skvělý práce ve skvělý firmě a nakonec se rozhodl ji odmítnout protože byla na venkově za Londýnem a já přijel do Londýna bejt v Londýně a jednu skvělou práci sem kvůli tomu opustil doma a že pracovat v Newicku by byl krok zpátky, a k tomu ještě jen napůl.

JAK sem se pak dál plácal a říkal si, jak sem možná zahodil svou vstupenku zadarmo a jak teď budu mejt skleničky než se vypracuju na točiče piva a za dva roky se odstěhuju do austrálie a nebo do francie, protože to si mezi sebou říkají servírky, když se dostanou do toho bodu kdy si uvědoměj, že jejich představa jak tu na ně čekají britské mzdy a manžel, jaksi neodstartovala.

JAK sem pak šel na pohovor do firmy co vypadala jak obrázek a že sem sám byl jen obrázek tak sem byl jasná volba. Začal sem tam pracovat po měsíci sociální a akční hladovky a hrál sem to jako dračí doupě. Už ten den pohovoru mě vzal do míst která se později stala dějištěm mého čtvrtletního výletu do nového kluka co sem si zaplatil jako drahou dovolenou. Přestěhoval sem se do vysněného severního Londýna a žil sem jak konec léta dovolil a víc.

JAK sem se pak jednoho dne probral a uvědomil si, že je ta práce vlastně bídná a měsíc na to sem dostal před vánoci vyhazov ačkoli sem byl ochotnej tam trpět ještě do jara, až bych byl o něco stabilnější. Během dvou nebo tří dní se dostavilo vystřízlivění a s ním se vyschlé hrady z písku poddaly větru a v sítu času mi z těch čtyřech prvních měsíců zbyli dva dobří přátelé, Francesco a Geroge. Nic víc, nic míň.
Stihl sem jet na výlet k moři kde sem se zamiloval. Pracoval sem v jednom z těch zvenku malých showroomů v Islingtonu, co sou v něm krásný lidi a krásnej design za Londýnský ceny. Poznal sem lidi z celýho světa. Koupil sem si nový boty a kolo, který sem si oblíbil ale propadl mu až letos.

JAK sem se všemi vánočními výdaji a shonem jedl těstoviny a dva týdny seděl v chladným pokoji v mikině u počítače a hledal práci nebo balil a kouřil cigaretu a nebo se snažil zaměstnat těma nejpošetilejšíma nízkorozpočtovejma plánama co by mi dovolili si užít další léto a ještě z něj nějak vyjít jako vítěz, i kdybych začal dělat třeba v mekáči. Ne že bych se nudil, ale když sem jen seděl tak mě věčná válka mezi mou vůlí a pochybami doháněla k šílenství. Šetřil sem na krušnej začátek roku kdy sem byl rozhodnutej jet na hranu a vymyslet co za hranou teprve až tam budu.

JAK se to zlomilo a já měl během dvou dnů dva pohovory v diáři a jak mi po tom prvním řekli že můžu nastoupit v pondělí a na druhym mě pozvali do druhýho kola. Nastoupil sem a do druhého kola sem šel taky. Pak do třetího a čtvrtého, než mi nabídli práci i tam. Během té doby sem v první firmě poznal plno lidí a naučil se víc než sem si v té době uvědomoval. Vzali mě na bombastickej firemní vánoční večírek v Syon Parku, kde byla večeře o několika chodech na stolech s ubrusy až na zem, autodrom, ze stropu visely spoře oděné gymnastky a vše bylo zadarmo. Dokázal sem si představit, že tam zůstanu a najdu štěstí ale čekal sem s rozhodnutím až budu mít pocit že mám trošku odstup.
Byl sem dva týdny v kuse ve stavu nejvyšší bdělosti, i během krátkých momentů spánku sem přemítal o budoucnosti a zpytoval se před rozhodnutí které mě čekalo. Také sem mezitím obdržel nečekanou návštěvu z minulého života, během které se mi splnil sen který pro mě kdysi byl vším. Den před tím sem si ještě byl jistej, že sem se z něj už dávno vzpamatoval. Pak odjela.

JAK sem se dvacátýhodruhýho prosince nečekaně rozhodl že vezmu tu druhou práci. Peníze byly stejný, plusy a mínusy se vyrovnávali a tak sem se rozhodl že přestanu řešit proč chci to co chci jen abych věděl co říct těm který odmítnu a zvolil sem své stávající zaměstnání. Myslím že to bylo o prestiži, ale přísahám že sem tou dobou mohl jen tušit co že sem to vzal za práci.

JAK pak začly svátky a mě uletělo letadlo, než sem odjel na týden, nebo na jak dlouho, domu. Stihl sem potkat skoro všechny a mezitím udělat pár věcí které sem tolik, tak dlouho chtěl udělat. Do Londýna sem se vrátil tak utahanej že sem spal celou noc a den, než sem se zúčastnil novoročního večírku s mými italskými přáteli a jejich přáteli kde sem si uvědomil co to znamená být člověkem.

JAK sem po prvním týdnu ledna, stále ještě kresle pro první firmu, nastoupil k Dejvidsnům a Martinovi se narodila dcera. Ve všem byla euforie, na co sem sáhl mě těšilo a vše se zdálo nové a dobré. Měl sem pocit že sem do Londýna teprve tou dobou poprvé přijel, představa budoucnosti opučela.

JAK sem strávil několik týdnů v opojení úspěchu v novém zaměstnání, s novými dobrými přáteli, kteří povstali z prachu a trosek života jež sem měl předcházející půlrok a vzešly až na oblohu kde zůstali, zářící jako hvězdy by mi napomohli hledat směr, když se kolem mne setmí. (to je druhej, snad ještě bombastičtejší popis jedný a tý samý události. ale že je fajn, rozhodl sem se během korektury jej také ponechat)
Začal sem běhat a jezdit na kole do práce, navzdory živlům a lenosti. Denně sem byl zásoben fotkama nejroztomilejšího mimina co sem kdy viděl a občas na nich byl i můj nejlepší kamarád co jako maják svítil do dálky štěstím co smetlo vše co se opovážilo skrze něj vrhat stín.
A já se opovážil si představovat co všechno s tou novou sílou udělám a jak se konečně spolehnu že pod sebou mám dostatečnou oporu a že povykročím na další schod a začnu žít.

JAK sem jel na roadtrip dovolenou po jižním pobřeží se starým dobrým kamarádem jeho nastávající a její kamarádkou. Pět dní sem se smál a byl bezstarostnej a udělal sem si vpomínek že sem ji po sléze nazval dovolenou roku.
Tehdy sem znova začal plánovat ale do inkoustu se mi vloudila nedůvěřivost a pochyby ve mě nashromážděné z krušného konce minulého roku.

JAK se mi do denodenního uvažování vkrádala paranoia a obavy že se všechno nemohlo změnit v dobré samo takhle rychle a že je to určitě jen na chvíli. Má uvolněnost zapadla těžkou závějí nejistoty a omrzla tvrdou krustou napětí. Hledal sem za každým slovem druhý význam a snažil se nepůsobit pohodlně aby si nemysleli že se nesnažim ale zároveň uvolněně aby neměli pocit že tam nejsem spokojenej nebo že nezapadam. A při každé cestě domů z práce, když sem povolil a zamyslel se nad tím co se ten den dělo, jímali mě křeče jak sem probíral jednotlivé události. (tendle popis byl o něco obrazotvornější než sem chtěl)

JAK se přiblížil konec třetího měsíce a tak i mojí zkušební lhůty, já se finančně sebral a navštívili mě rodičové.
V práci sem sbíral chválu ale přece neměl pocit že dělám dost. Sportu sem se věnoval průběžně ale při každé třetí příležitosti sem to dohnal do krajnosti a buď sem se vyčerpal natolik že sem v sobě nedokázal udržet jídlo pak v bolestech nemohl usnout a nebo že sem si rozmlátil chodidla ne několikapatrovej puchejř od paty po palec. To sem pak nemohl pár dní nic dělat a tak sem chlastal.
Naši přijeli na poslední víkend před koncem mojí zkušebkz. (ten ypsilon je prostě na blbym místě)
Pozval sem je ať mě ve čtvrtek vyzvednou v práci. Představil sem jim většinu mých kolegů a mé šéfy jejichž tváře jsem nenápadně pozoroval abych mi neunikla jediná emoce kterou jejich tvář během onoho setkání vydá na povrch ve snaze odhadnout co si myslí. Onen víkend, když sem naše tahal po Londýně a zrovna sem před mámou a tátou nedělal že je všechno pod kontrolou a nebo nevymejšlel kam je vzít dál, hlavou mi šly obavy a splétal sem plány na postup při jakémkoli možném konci zkušebky co sem si jen dovedl představit a jímali se mě touhy sednout na kolo a jet a jet dokud to jde a nebo se ožrat.

JAK se na konci zkušebky nic nekonalo a já měl pocit že je to to tak nejlepší a po krátký době nato se začali všichni otevírat a být přátelštější a já sem začal mít pocit že tam patřím. A pak sem i začal dělat dost abych nabyl pocit že se jim vyplatím.
Tentokrát už jsem se neuvolnil natolik abych začal vysnívat budoucnost ale taky sem se naučil povolit a nechat věci dít se samy. Už mě neodrazovala představa že co má být bude a co nemá být nebude.
Tak to šlo dál dva měsíce a já se zklidnil. V práci sem se rozhodl začít pracovat samostatnějc a bez dovolování se, sem na sebe převzal projekt pro kterej sem do tý doby jenom kreslil. Vybudoval sem si pár dobrých návyků a začal na kole jezdit plavat do Stratfordu. Taky sem začal vařit jako nikdy předtím a mám pocit že mi to zůstane.

JAK sem dostal nápad kterej všechno na vždy změní. Jako že je diametrálně odlišnej od všech nápadů co jsem se kdy dříve rozhodl uvést v praxi. A jeho první záblesk datuji o víkendu který sem strávil s letovou dispečerkou která po deseti letech podala výpověď a odcestovala do evropy za dobrodružstvím, jednou z mála američanek jejíž přízvuk mě nemučil.
Vzpomněl jsem si jak jsem před cestou sem, tou dobou rok zpátky, dával dohromady itinerář mentální výzbroje a vyvíjel responsivní protokoly pro všechny stavy a situace které můžou nastat v kabině (v mozku) mého malého raketoplánu, až budeme v tom neznámu a za čelními skly bude široko daleko nehostino a porucha jakéhokoli z mnoha systémů by se mohla stát fatální.
Obnovit sen o lítání byl protokol pro situaci když se rychle zadaří. (kupodivu sem měl i ten)
Vstoupil jsem tedy sám se sebou do dlouhodobého závazku na dobu neurčitou. Naučím se lítat. Už sem s tím jednou kdysi začal. Ale tou dobou sem to vnímal jako něco co udělám protože na to mám čas, že se tim nedá nic zkazit. Tentokrát na to nemám čas, prostor a nebo peníze. Ale ty peníze udělam a během tý doby si udělam i prostor a čas. Za každou cenu, dřív nebo pozdějc ale spíš dřív.
Poprvé v mém životě se mé sny nepodřizují mé kariéře a úsilí o romantický vztah pro rodinnou budoucnost. Můj rozpočet a každé mé rozhodnutí nyní podléhá nejdříve mému Cíli a pak dalším okolnostem. Mé pracovní úsilí a karierní rozhodnutí se budou podřizovat mému kurzu. Veškeré mé citové úsilí se bude dít v mém kurzu a pokud se kurzu neudrží, obzor se o něj postará.
Prahnul sem po dogmatu co mi zjednoduší život a nyní jej mám.

TAK si říkám, že (sem dost odfláknu záznam toho prvního půlroku) to vlastně jde dost dobře. Docela jako výborně.
Některý věci sice zanedbávám a některý mi chybí. Ale jsou ve správným poměru s těma co mám, tak abych mohl bejt v klidu a zároveň neztratil kontakt s realitou.

__________________


Jak sem prožil první měsíc svého života s jasným kurzem je v tuto chvíli ještě příliš čerstvé pro záznam a bude součástí příštího vyprávění.
Zase za rok toudle dobou, nějaký ten týden nebo dva, po mém výročí příletu do Londýna bych si měl zase takle ubalit pár brček (pokud v rámci kurzu neomezim trávu .. to by se mohlo stát) a strávit deštivé nedělní odpoledne sepsáním několika dalších poznámek o tom co bylo dál, pro osvěžení paměti až jednou bude zadlouho.
Možná sem mohl ještě popsat svůj cyklovýlet na Biggin Hill a setkání s knězem v RAF Chapel of Remembrance. Ale rozhodl sem se to nechat na příště, ve jménu konzistence.

.....

Knížky sou dycky lepší než film. A mě se nechtělo psát knížku a tak sem to dost zjednodušil a plno bodům a charakterům se nevěnoval dostatečně a některé i vynechal. Možná se v některých věcech co sem dnes napsal opakuju po předchozích příspěvcích. Ale minulé příspěvky většinou šly po jednotlivých momentech, zatímco dnes se zasazovalo do kontextu.

Honzíkova cesta :-D
č-ka č-aká!