Nějaká ta čeština?

druhej příspěvek takle v krátký době! to sou mi věci..
nevim ale o čem. prostě jen mam pocit že psát na blog je co chci dělat s dnešním večerem. (s lahví červenýho ... jmenuje se barefoot a je z californie)

když se ohlídnu. ty nejplodnější roky co se týká aktivity na blogu byly dycky ty kdy sem něco rozchozoval ... rozcházel ... :-D wow! možná to ještě dneska bude vtipný.

poslední holka, co se se mnou rozešla (... meh), se mnou jednoho dne přestala mluvit a začla dělat že neexistuju a odstěhovala se do paříže za svym bejvalym... myslim. co si budem povídat, bylo to na píču. ale víš jak .. na štěstí/neštěstí už sem to bral jen napůl vážně. to bylo minulej rok. ani ne nijak z kraje. ale byla to holka co sem se do ní zamiloval naposled. myslim. ta se šikmejma vočima.

zbytečně snadno se zamiluju... skoro mám pocit že sem vlastně zamilovanej v jednom kuse, ale kdykoli si někoho pustim k tělu a oni (wow... teď se mi angličtina cpe do češtiny) mě, stane se ve mě něco hloupýho a z těžkýho bitevníku se proměnim v letadýlko káně a opojen představou že třeba nejsem tak špatnej a pro život nevhodnej, že se začnu chovat jak bajaja.
tou dobou už většinou tušim že sem v kundě... ale že sem v kundě, tak držim hubu a krok a miluju. jenže bajaja žije v pohádce, zatímco já žiju sám se sebou.

jednou sem byl až takovej bajaja že sem z nedostatku plyšovýho draka žečal hledat všechno zlo co mi chce ukrást the princeznu sám v sobě. Vyloženě sem šel a lihovkou si pomaloval nestřežený kouty v duši válečnejma barvama a vyhlásil jim válku. něco jako fight club, kdy durden byl princ kazisvět a ten přizdisráč co předstíral že se něčemu postavil čelem když se střelil do vlastní držky byl bajaja.

což pravděpodobě každej desátej obdařenej moudrostí věku kdo to tu četl (moc si o lidech nemyslim... dělá to ten londýn? možná ... nemyslim si ale že tu je míň lidí co se dokážou spatřit skrz vlastní odraz v zrcadle.. míň než v praze... jen nosí jiný masky) jistě zpozoroval. možná ne jednou. No a já už sem dobrej. už sem za tim a durdena sem už dávno usvědčil ze snílkovství a narcizmu a nejednou popravil a sebe přistihnul při vzývání falešných bůžků tolikrát, že sem v bezpečí. Smradlavym, osamělým a nahnívajícim bezpečí, ale bezpečí.

Mluvil sem s bráchou. nemluvíme často. sem vocas žejo. radši celej večer čumim do zdi a přemejšlim o tvaru vzteku z hluku než abych poslouchal lidi co miluju..
říkál mi něco co sem už slyšel. hlasem nekutečně podobným hlasu co se mi s tim svěřoval naposled.
Hledá chybu v sobě. uvědomuje si co je za čuráka a jak to s nim musí bejt nelehký...
je zamilovanej.

sme protiklady. já a on. já měl dycky přerostlý nehty a on je měl okousaný do těch nejmenších měsíčků.. já utíkal doprava a on doleva nebo obráceně. a nebylo téma na kterym sme se shodli... ne že by jsme oba nebyly liberálové a levičáci, ale když došlo na konkrétní polemiku, vzali jsme to osobně a například srovnání tvrdosti tlumičů v octávce oproti fábii sme vzali jako bitevní pole, kde ztráty nehráli žádnou roli, narozdíl od tlusté čáry vzteku která nás jako jediná dělala z jednoho dvěma lidmi.

teď mi nezbyde než přeskočit pár stránek... aby to nebylo zbytečně dojemný žejo. o tom jak protiklady našly protiklady a nikdo si nebyl jedinym směrem podobej a že protiklady se nevyskytují v jedný tónině a že je to vlastně o doplňování rámusu hlukem a šelestu šepotem.

a nakonec moudří spatří .... a hlasití_ ... hm.

když sem slabej... jako že zničenej fyzicky a nemám čím se vyhrotit do bejzchopný morálky, mívám strach že už se to nezmění a že už je pošetilý v mým věku věřit písničkám. ale to jenom když sem opravdu slabej.
myslim že než To přejde, najde se tam ještě pár opravdu neotřelejch eskapád co budou tak nesdělitelý že o tom řeknu jenom sněhoprincovi. a nakonec to vydá dost aby mi nebylo líto všeho toho nadání a talentu a štěstí co sem musel zdědit, těžko říct po kom všem.

každou chvíli se něco zlomí. cejtim to v předloktích... (snad si zase nezlomim předloktí)