tak se stalo co se stát muselo a krátce na to co mi celej můj malej svět vtlačil do hlavy myšlenku že sem nejhodnější kluk na světě a že nemam špatnou kost v těle, sem bez jakéhokoli podezření či pohoršení pozoroval sám sebe jak sem krutý a tvrdý na člověka který je daleko hodnější a čistší duše než sem já.
Dělal sem to ze strachu.
Zlobil sem se že mám strach a dával sem jej za vinu jí.
Myslím že to neni poprvý co sem se takle k někomu choval. Ale je to poprvý co sem si to v reálnym čase uvědomil a nevnímal to jako slabost v druhých ale jako slabost vlastní.
Bojím se milovat. Je to jediná doba kdy sem zranitelný. A jednou sem si takle k bolístce přišel. Bylo to to nejhorší co se mi doposavaď kdy stalo a jak sem na jednu stranu přesvědčenej že dokážu snést i mnohem víc a že pokud by se mělo něco takovýho opakovat, že mě to opět zase jen posílí, podvědomě se děsím, že se to kdy vrátí a nejsem si naprosto jistej tim že mě to vlastně posílilo... jestli sem se jen víc neuzavřel do sebe. brnění neni síla. brnění je pouze odpověd na brnění a znamením statusu.

A nebo možná takle:
Myslím že sem v lásce víc ublížil druhým než bylo ublíženo mě. A vím že sem si to dnes neuvědomil poprvé. Poprvé sem to ale pojmenoval. poprvé sem to zasadil do širšího kontextu a vyvodil plausible závěry a došel k uvědomění, která jak nejsou vůbec příjemná, jsou zásadní a měly přijít mnohem dřív.
Když miluji nevystavuji sebe druhým ale druhé mě.
Přijímám další osobu do nejbližšího okruhu. Do předsálí mé duše kde vládne nehostinné a bouřlivě proměnlivé počasí, které cokoli co není nejtvrdší diamant, postupně omele a obrousí, omeje a odplaví. Místo které zvenku působí jako nedobytný hrad ověšený ctnostnými livrejemi laskavosti a moudrosti, ale než aby byl nedobytný z venčí, je pevnou nádobou ve které nosím oživlý chaos. V tomdle hradě nikdy není klid a nic není v bezpečí protože není kam se schovat. A cokoli co mi kdy bylo drahé a chtěl sem uchovat, musel sem poslat ven.

Jsem čímkoli co ve mě kdo chce vidět. Jsem vypravěč a posluchač. Jsem všichni a nikdo. Jsem chaos. Tady mě máte.
Jsem atraktivní sobě podobným neboť má pevnost zdá se má mnohem pevnější zdi a vyšší věže. není to ale proto že sem lepší architekt. je to protože neschovávám slabost či nehojící se ránu. schovávám vás před sebou.
Není se mnou nic v nepořádku. Jsem nepořádek. absolutní.

Pátrat po tom proč to tak je a kde sem se vzal je třeba taky zajímavý a rozhodně sem na tom už času strávil plno ačkoli ne dost.
Co s tím, je ale mnohem zásadnější. Mám to využit a najít uplatnění pro to co sem? Mám se to snažit změnit?(třeba ještě dalších dvacet let..) Mám doufat, že to někdo dovede změnit a mám hledat pomoc? Mám to přijmout, strhnout ctnostné livreje a spustit padací most? přestat být člověkem a stát se elementem kterým sem se narodil .....

Nevim. Ale myslim, že jsem blíž nalezení odpovědi než sem kdy byl. Myslim že nejmoudřejší bude prostě počkat.
Co ale musím, je přestat podléhat pokušení, jež mě vystavují mí noví přátelé, kteří mě neznali dost dlouho, a to je nakažlivé přesvědčení že sem dobrý člověk a čistá duše.
Ať mi klidně věří, spolehnout se na mě můžou, bát se nemusí. Jsem to já kdo nesmí zapomenout proč sem rezervovaný a nepouštím si lidi moc blízko k tělu. není to nějaká má divnost a nebo plachost ... je to zásadní mechanismus který je na svém místě z dobrého důvodu.

nechci a nikdy sem nikomu nechtěl ublížit ale zároveň mi to nedělá problémy.

________________

A že čtu Kafku tomu taky nepomáhá. Musím se ale obdivovat jeho literární formě.