A život zase nezačal bejt jednodušší.

kruci, to sem nečekal.

Mam novou práci co sem z ní docela nadšenej. Co mě na ní v tuto velice brzkou chvíli uspokojuje nejvíc jsou její okolnosti jež docela uspokojují mé masivní ego. 

Minulej tejden tam byl můj první. Na jeho konci mám pocit že sem nikdy pořádně neuměl anglicky a že o nábytku skoro nic nevím. Že sem nekompetentní šmudla a že moje pravděpodobně na pohled zřejmá bezcílnost a nedostatek motivace není otázkou filozofického přesvědčení ale nedostatkem fantazie a tvůrčí představivosti.

Což by vypadalo jako že z toho mám jen negativní pocity... a to oni třeba můžou bejt. Ale známe svého blázna, není nám dvacet.

Druhý výklad, tentokrát za použití uživatelské příručky: 

Wow, todle je hustý, todle chci vyhrát! Někdo na kom mi opravdu záleží mě sleduje a vypadá to, že to dost prožívá. Já samozřejmě vim, že všechno co si teď o mě myslí/cejtí (on je jako ostatní a myslí si o věcech to co o nich cejtí a cejtí o věcech na který myslí) je nesmyslej výplod úzkostlivý dušičky malýho kluka co prahne po uznání bez námahy a že ve skutečnosti sem pořád Nejlepší na světě.

A já ho o tom chci znova přesvědčit. Ne protože bych byl ješitnej ale protože mě naplňuje vidět ho zase zmítanýho emocema a nadějema, s vírou v lepší budoucnost a tak. pozorovat v něm nadšení. Můj nejvděčnejší divák, Já.

Dělam ve vcelku mačo designovym studio co se už třicet let zabejvá špičkovym britskym nábytkem. Když sem tam přišel na první pohovor docela sem se toho lekl.. od výtahu sem udělal závěr že je to nevkusnej rustikální shit pro lidi s moc penězma a málem vkusu.

Myslim, že to bylo když sem pro ně rozkresloval pár jejich produktů v rámci přijímacích pohovorů (one of the things I've learned over here.. never cut of your options.. not on a feeling that you haven't had consistently for more than a week. And if you can afford it, give it two weeks.. or a year), kdy mi došlo, že je to všechno proporčně perfektní a že jak nemám rád samostojnej nábytek (kvádry se dveřma a šuplíkama co maj dát člověku pocit že všechny ty věci co má a nepoužívá sou vlastně užitečný... protože, z ne až tak záhadných důvodů, plná bedna vždycky vypadá líp než prázdná.) tendle nábytek vlastně mimo jeho praktickýho účelu, svým vzhledem dodává jistou důstojnost lidský diagnóze... prázdnej nebo plnej.
Tak sem se na to podíval ještě jednou a ono to na mě promluvilo. A teď ne až tak skrytě doufám, že tam zapadnu a že dřív než před koncem zkušebky přesvědčim je i sebe že tam patřim a že sem přínosem.
Proč tolik doufám, je protože nemám pocit jistoty přeci!
Pocity co jsem vystihnul v prvním odstavci tohoto příspěvku jsou dány několika věcmi. Myslim že sem první osoba nebritského (né-li neanglického) původu co kdy zaměstnali. Všichni mluvěj dokonalou angličtinou ... aristo britštinou :D. A já si s každým svým slovem a větou uvědomuju jak málo mam v angličtině jistotu. A nejenom v jazyce ale v mravech a chování a běžným kancelářským klábosení.
Sou to designéři, já nejsem designér, nikdy sem se za něj nepovažoval, já sem projektant (což sem jim na rovinu řekl)... moje pozice se jmenuje Technical Designer.
Sou tam dva chlápci se zkušenostma a kariérou co sem netušil že se dá v nábytku udělat a já toužim víc než bych si přál, abych tam mohl aspoň zadarmo sedět a sledovat co dělaj... vědět že takovýdle místo existuje by mi způsobilo nejen o něco hořčejší pocit v případě neůspěchu ale mohlo by mi komplikovat i práci na místě jiném.
Hodně jim tam leží na srci jejich profesionální image a pohoda v týmu... Musim se nějak znovuobjevit (reinvent my self :-D nechtěl sem  použít anglický slovo ale to český co sem použil nemusí dávat kýžený smysl) abych v tomdle všem dovedl zapadnout a zafungovat. Jazyk a manýry anglický vyšší třídy asi včas neokoukam, (ty pompézní televizní bych třeba dovedl... ale tydle lidi nejsou pompézní. nebo namyšlený. mi zatim příde) natož abych si je přesvědčivě osvojil. A tak nezbyde než vymyslet svojí polohu na základě toho co znám, tak aby to ladilo.
Bejt jako že designérem sebe sama :-D

K tomu mě Londýn nutí často. Už prostě nestačí jenom dostatečně sledovat co se děje, tak abych včas věděl co se ode mě očekává a nějak v tom fungovat jako normální kluk. tady nikdo přesně neví co od koho očekávat a tak nezbejvá než jít s masem na trh. upřímnost je jediná poloha ve kterej sem schopnej stihnout všechno co potřebuju a s tim přícházej věci co sem se jim vždycky snažil vyhejbat... jako že se někdy třeba někdo rozhodne že sem bezcitnej sráč a nebo že semtam někoho nevědomky urazim nebo někomu ublížim, že mě někdo využije a že se mi chce brečet protože mam pocit že lidem nedovedu říct to co ode mě potřebujou slyšet... nebo sobě.
Všechno sou to strachy, že když budu sám sebou, ten o kom vím tak málo protože patří do klece, brzo mě upálí jako čarodejnici.
Ale v tomdle městě se čarodejnice nepálí, spíš bych řekl že se sem stahujou a jsou to oslavovány.

Takže je vlastně všechno super.
Jen nic neni jistý, nic není ve skříni, všechno je na stole.
A tak to asi má bejt.
Musím se odnaučit v každý nový situaci automaticky uvažovat co se ode mě přibližně očekává a naučit se soustředit se na to s čim z daný situace můžu a s čim chci odejít.
Nezamejšlet se nad tím jak asi vypadám a jak působím, ale vypadat a působit... asi tak jako když sem nalitej :-D

____________________________

Sněhoprincovi se narodila dcera!
Většinou tady nezaznamenávám věci co se mě naprosto přímo netýkají, ba přímo toho o čem píšu.
Ale myslím že todle je událost která mě ovlivňuje a bude ovlivňovat víc než si uvědomuju.


psal bych dál ale došel mi čas, musim se pohnout. (make a move :-D)