V podstatě nemám co ztratit, nejde o zdraví a že sem mladej a hezkej a šikovnej, mám ten dobrej vájb (už mě trochu rozčiluje ... dobrej vájb? nevim co to na mě pozorujou a mylně si vykládaj, ale mezi honzou před pěti lety co měl "dobrej vájb" a honzou s "dobrym vájbem" dneska je propast asi jako mezi akvárkem mořskýho biologa s těžkym OCD a oprejskanou vanou, v zatuchlym sklepě na neznámým místě, ve který se pod blikající zářivkou svíjí klubko úhořů, smradem dohnanejch ke kanibalsmu) vždycky někde bude místo.
Nějak si ale říkám, jestli je k něčemu Londýn dobrej, tak je to fetování a kariéra. a že je fetování hnus co nechci, měl bych kariérně růst. Což kdo ví jak dopadne, investoval sem čas a duši a teď se má vidět. loni se vidělo. a nebylo to hezký, sesypalo se to jak domeček z karet. (jako bylo to jenom dobře... ale ten stress okolo)
No a teď sem paranoidní co všechno a jak moc se PDV. (podrápe do voka)
Uplně nejvíc mě to jímá když jdou věci dobře, to mam totiž pocit, že kdyby je odvál vítr, lkal bych ještě víc.
Nemělo by se to ale stát. myslim že přinejhorším mě nepovýšej a nebo mi ani nepřidaj... to by bylo docela podpás a znamenalo by to že musim začít hledat jinde. protože to, že budu vydělávat dost abych ušetřil, (což se teď opravdu moc nedaří .. (nesnažim se uplně na krev)) je mi jediným ospravedlněním toho že ztrácím drahocenej zbytek mládí na tomdle úchylnym místě.
Bafla na mě dneska z obrazovky fotka nějakýho města u moře s horama v pozadí a hlavou mi proběhlo, že bez těch iluzí co sem o ně tady v tom městě přišel, bych v tej fotce vlastně docela dobře dovedl žít, bez výčitek a pocitu, že mrhám čím mi bylo dáno.
dělal bych řemeslo a že bych nechlastal i bych kuli tomu klidně brzo vstával. měl bych psa a malý starý auto, dal bych dohromady nějakej polorozpadlej domek co by ostatním byl málem a chodil bych po těch horách. Byl bych hodnej na lidi a s čím by bylo potřeba bych pomohl. jazyk bych se naučil během pár měsíců, a že bych vlastně dělal jenom a přesně to co chci, nikdo by si nenapadlo myslet že je o mě potřeba vědět nic víc než to jak dělam to co dělam, jak se mi říká a že sice nejsem na telefou, ale že bejvam tou a tou dobou na těhle místech a o víkendech se bos toulávám v horách.
což bych vydržel, řekl bych tak rok.
Myslim ale že se vypracuju. Když ne kde dělam teď tak jinde a naberu sebevědomí a jistotu že nesedim na prohnilý větvi. Jednoho dne si uvědomim že mam docela jasnou představu kde sem a co dělam. Oženim se a vezmu si hypotéku. koupim si domov a strávím na něm rok nebo dva potu a nervů. během toho budu mít děti. začnu dělat sám na sebe abych na ně měl čas. což se podaří jen na půl ale než vyrostou, nějak se to zaběhne a já budu kroutit hlavou jak moc se může člověk změnit a přitom bejt pořád ten samej vocas. budu si říkat jak bych chtěl domů do prahy ale když se tam pojedu podívat, zjistim že už tam domov neni. a tak si najdu koníčka díky kterýmu budu pro svoje dětí kůl, pro ženu zase klukem a
už stačilo... kdyby mi nezezelenaly ruce na klávesnici, vůbec bych si nevšim že zvracím.
a vůbec ze všeho nejvíc se vidím jak postupně začnu věřit tomu že sem ten za koho se tu vydávám (což sem asi taky já... vlastně místní verze mě... protože moje já vždycky bylo to co sem viděl okolo sebe a nějak sem to svým vlastním, na jedné straně snílkovstvím a na druhé chtíčem, nějak splácal do osoby zvané .. různě. a že okolo sebe vidím něco jiného, jsem někdo jiný.. pár věcí zůstalo. myslim i mimo rozumu)
Docela si říkám že bych jedno chtěl bejt ještě někdo další, nebo pár dalších... že bych jima byl zároveň jako teď ... ale za dalších osmadvacet let už asi bude pozdě.
Žádné komentáře:
Okomentovat