this is the single most painful experience of my life.
so far...
its getting worst every day... i really wonder when it stops. or if..

i'm grateful and everything, that i was given this chance to learn about myself, about people and stuff, don´t get me wrong.

it was eye opening and is mind blowing...
i like things like that (in a way)

i guess, that´s why i always wanted to go to war.
i should have gone... i would have been safer there.
no... only an idiot would want to go to war. and i´m just a fool.

_______________

moje maminka, se kterou mam hrozně zvláštní vztah (oproti jakýmukoli jinýmu vztahu... je to moje matka, že) zase jednou velice pomálu rozuměla tomu co jí povídam, (snažila se, to je hlavní, to často uplně stačí.) ale pak odnikud přišla s poznatkem "mam z tebe pocit, že se horozně moc chceš na něco zeptat"
bylo by to fajn, kdyby ještě pořád měla odpovědi na všechny moje otázky!
nevěděl sem v tu chvíli co to je, na co se chci zeptat. a myslim že tentokrát se prostě nebude stačit se zeptat. kohokoli... dokonce ani matky.

nejspíš se budu muset rozhodnout čemu věřim... nebo si s dát dohromady čemu že to věřim.
něco na tom že člověk je ostrov, duše bytosti (lidské a jiné) zcela podléhá fyzické formě a cokoli zdající se nad rámec je pouze nedostatkem pochopení těla.
nebo, že je tam někde skutečně něco mimo, něco sdílenýho. (sdílenýho ne jenom v podobě konceptu) mechanismus nebo mechanismy, které cíleně ovlivňují směry vývoje. jako že směr pohybu částic ovlivňuje například gravitace. tak jestli je nějakej podobnej "zákon", kterej mimo společnost, mimo kulturu, mimo mystiku ovlivňuje bytosti v jejich duševním směřování....
nebo spíš jestli tendle mechanismus funguje na základě důmyslného programování jednotlivce. nebo zdali jde o jakési programování nad rámec datového nosiče jednotlivých lidských (lachtaních určitě taky) mozků.

a to je ono... nedovedu to dost jednoduše podat. což je známkou, že v tom vůbec nemám jasno. na co že bych se to chtěl zeptat.
každopádně, až todle pochopim (spíš teda si rozhodnu. nemyslim že kdy budu mít dost faktických podkladů abych mohl s čistým svědomím tvrdit že rozumím... spíš prostě dojít nějakýho přesvědčení ... na základě svědectví, vlastního)

tak budu schopnej předcházet stavu jako je ten, ve kterém se nacházím.
neměl sem podle čeho se rozhodovat... jednou sem následoval jedno, když se to vysralo, následoval sem druhý. a dycky to znamenalo jít proti něčemu dalšímu... až sem se dostal do bodu kdy jedna moje část nenávidí druhou, za to že není schopná jít kam chce ta první, a ta druhá nenávidí první, za to že po ní chce něco co tolik bolí, aniž by k tomu měla rozumný opodstatnění. a ústupek jednoho druhému znamená přílišnou oběť pro oba.
a tak sem to odsral fyzicky. přestaly se mi hojit záděrky ... ba přímo naopak (otravněj zombiehumáč). často mě bolívá hlava (to se nedělo od střední školy) o kloubech pomlčme, nedaří se mi spát a když už spím, tak je to nekvalitní.
a z tohodle se musim vyhrabat než to bude mít nějaký větší následky.
opět nastolit smír mezi rozumem a citem.

kompromis si v tomdle sporu nedovedu představit. vlastně mě nenapadá žádný východisko, mimo to že budu dál studovat danou látku, tak abych se mohl rozhodnout v předem zmíněném dilematu a potom v rámci nového přesvědčení dojít k definici situace která by byla přípustná pro obě strany. (tedy kompromis... ale ne tak aby to byl kompromis... hm)

a je to den ode dne horší.
takže čim dřív tim líp.

může člověka bolest naučit něco dobrýho? bál bych se že ne, z toho co vidim okolo sebe... ale řekl bych že to asi bude člověk od člověka.
asi zase, jako u všeho ostatního, záleží na přístupu. a to je něco co mě doma naučili docela dobře. doufám že dost dobře. ... tentokrát de asi fakt o dost.