mam natržený ucho... odspodu. kousíček. jako že malinko. ale je to nepříjemný, a rozbitý čelo.
snad se z toho nestane tradice, ale vůbec nevim odkud.
původně sem si myslel že sou to rozdrápaný beďary co sem si v některym ze stresů poslední doby, ožralej rozdrápal.
pak se ukázalo že je to o něco hlubší. a hojí se to dost pomalu. ještě mě napadlo že by to mohla bejt nějaká kožní nemoc... ale to bude tim že se moc prohlížim. a že se to hojí pomalu je tim že sem nemocnej a trošičku duševně ošoupanej.
taky mě napadlo jestli v tom nemam ještě zbytky šrapnelu, ale pak sem si uvědomil že všechny výbuchy co sem se k nim kdy nachomejt byly ve snu. (dlouho sem takovej neměl, docela bych si zase dal). nebo jako když se střílí automatickýma zbraněma někde kde sou po zdech dlaždičky. nebudu si to ale otvírat abych se podíval jestli tam něco neni.... to bych rovnou mohl hledat velbloudy ve stanu.

nevim odkud to je. mam pocit že by mě to mělo znervozňovat. ale všimnu si toho dycky až když si stahuju svetr přes hlavu a zavadim o ucho. jako teď.

jak sem psal o tom restartu nedavno.
myslim že to prostě ještě neni hotový, a myslim že to blíží. skládá se mi v hlavě koncept. vidim tvary a směry. myslim že to bude dobrý. a velký.

_____________

byl sem v brně. neni to tam špatný. dobrý taky ne. ale má to něco do sebe. připomělo mi to londýn... jako že v ničem londýnskym. jen nějaká esence. znělo mladě a svěže. londýn taky, je svěží a plnej odlesků a rytmicky, téměř neslyšně si šeptá říkanky o kostičkách želé a skleněných korálcích. brno nic nešeptá ale jsou slyšet jeho odlesky v hlasech lidí které míjíte na ulici a slyšíte od vedlejších stolů v hospodě. pozoruje vás na každém kroku a hravě si vás prohlíží a když zavřete oči a natáhnete ruce, vezme vás za ruce dá se s vámi do tance. nikomu to nepříde zvláštní, všichni už to jednou udělali.
zatímco londýn se tváří že vás nevidí, ale vy vítě že vás sleduje, protože vás každou chvíli pošťouchne nebo udělá malý baf, který přilítne s velkou ozvěnou a zase tak zmizí. přilepí se vám na podrážky a klape, a ikdyž si sundáte boty, vleze s vámi do postele. jak usínáte, slyšíte šepot z velké dálky. mluví o všem a o ničem a je to veskrze uklidňující.
čím mi ale připomělo brno londýn je spíše v tom co není v praze. praha má své, všichni ji znáte. ale je oněmělá. nevykládá, touží být čtena a je zaskočená nečekaným shonem, který je až téměř nelidský. snad spí. nebo už jí akorát nedovedu nastlouchat, nebo sem její součástí natolik, že je to jako neslyšet vlastní hlas.

lze se schovat ve tmě, lze se schovávat ve světle. lze se schovat v hluku a tak i v tichu, ve shonu i klidu. je třeba splynout, stát se součástí. né skutečnou, jenom jakoby na chvilku, k tomu musíte přesvědšit element samotný, že jste jeho tělo. předstírat že máte společnou minulost i budoucnost, že máte pevné místo v jeho kontextu a že vás to zaměstnává natolik že jste si ani nevšimli pátravých pohledů vaším směrem.

pak teprve, v koutku duše, ve zbytku času po obědě, nebo cestou k holiči, můžete tiše pozorovat duše míst, obrovské tvory upředené ze vzpomínek, skutečně zblízka a v jejich plné kráse.

praha je osamělá a za každého počasí, i v největším mrazu, na mě působí trochu vlhce.
chtěl bych k ní jít co nejblíž, tak abych se jí téměř dotýkal špičkou nosu a cítil chvění její energie. ale nevím kam jít. myslim ale že by to byla strašná dálka.
jednou třeba vyrazim. ale dneska mi neni dobře. snad ještě chvíli počká, už vydržela strašně dlouho