tendle příspěvek měl bejt původně asi trochu depresivní, retrospektivní a snad sem se chtěl zaobírat i samotným tématem retrospektívy.
ne vlastně, uplně původně sem chtěl sepsat návod na odpoutání se od reality a čerpání energie z podstaty energetické studny, živé (konečné) fyzické formy v nekonečném čase a prostoru.
a pak mi to přišlo jako blábol.

(:-D :-D mmnt)

osamotě se směju sám sobě. jak bych se mohl nemilovat?!
v pravdě původní plán na dnešní večer byl že se emocionálně stimuluju hokejem (hrajem se švédama na olimpiádě v soči) a pak budu brečet. příjde mi totiž, že umět v sobě vyvolat smích (nemluvim o projevu pobavení, ale o skutečném pobavení) je jen půlka skillu.
mam pocit že se strašlivě vzdaluju jakýkoli představě, jakou sem kdy měl o vývoji svojí osobnosti. útěchou je mi že se to tentokrát konečně směřuje v nějakou reálnou podobu.
osobnost je logistický prostředek v praktických otázkách provozu formy. Důležitá věc! není radno ignorovat, zneužívat či s ní zápasit.
tak jako se zamyslíte nad tím, zdali se vejdete do díry kterou chcete prolézt, nebo zdali není voda do které chcete skočit příliš mělká, nebo horká, nebo ledová. je třeba vnímat svojí formu psychickou, jestli náhodou nelezete do situace do které nepasujete, nebo nevstupujete do stavu který by vás mohl poranit, potažmo zahubit.
a to je něco, co je třeba se naučit. občas i cestou pokus a omyl. což je asi oukej, musim brát v potaz že co sem se naposled spálil o plotnu je neskutečně dávno a už si ani nepomatuju jak to vůbec bolelo. proto se to těžko srovnává. ale srovnat sem to zamýšlel.

cesta pokus omyl... nebo cesta inteligentní experiment a datový výstup s obohacujícím obsahem. whatever suits you. tak se prostě musí začít. s každou látkou. sjednocujícím prvkem by bylo, jak moc se člověk naučí učit se (a naučit se). a to je věc subjektivní.
ale začátky sou vždy stejné. a než sem se naučil přínosně vstřebávat lekce do života fyzického ze zdrojů verbálních a textových, musel sem toho už hrozně moc umět a vědět o fyziologii (a mimo ni) z vlastní zkušenosti. např. že toho nikdy nebudu vědět dost a že brát cokoli doslova je nebezpečná ignorance, neboť slova mají plno významů, jak objektivních, tak subjektivních. natož věty a odstavce. ... články..... knihy..... filozofické směry.
a když se dostanu k lekcím v životě duševním... jak si kurva někdo může troufat poučovat nebo tvrdit že rozumí? ta fyzická část lidství je ještě nějak podchytitelná, v rámci její změřitelnosti... ale duše je nekonečně komplikovanej shit. a jakmile někdo tvrdí že tomu rozumí, zákonitě musí bejt na omylu. vědomě nebo ne. (nemluvim o osobnosti, to je rozumově uchopitlený jako tělo)
než to začně bejt depresivní příspěvek... což neměl bejt. řeknu závěrem, že myslet něco dobře a dát tak někomu prostředek k sebepoškozování... je uplně okey. našli by si jinej :-D

doufam že je zřejmý že nemluvim o sobě. já sem těžce easy going child... teda byl sem. ale zase budu. plotna všem ukáže kudy (nikdy sem se o plotnu nespálil, co se tejká vnímání, artikulace a nervový soustavy, dycky sem byl kapičku napřed... zezačátku)
myslim že mě dohnalo něco čemu sem utekl dřív než sem to potkal. asi to bolí víc, než kdybych to koupil když sem měl... ale to je tak dycky. aktuální bolest je bolestivější než jakákoli jiná. bolest je jedna z věcí co nám připomíná naši přítomnost v čase a prostoru.

(a tak s odstupem času může vzpomínka nabýt statusu "bolestivá vzpomínka" aniž by jste si v průbehu její tvorby uvědomovali, že to tak kdy bude, a opačně... .taky si neuvědomujete že se tomu jednou budete smát, když si právě natrhnete prdel o kámen schovanej v prašanu (to se mi nikdy nestalo))

_____________

humor mi příde důležitější a podstatnější, každym dnem. vlastně ani ne tolik humor, jako obecně komedie, a nakonec i tragédie.
schopnost vnímat komičnost či tragičnost situace (předestřené či skutečné) je zásadní prostředek rozumu k posuzování hodnoty vnímané doposavaď nové, či neosvojené látky.
schopnost objektivně posuzovat komičnost a tragičnost situace je projevem empatie, která je klíčovým prvkem dovednosti komunikace.
schopnost efektivní reprodukce komedie a tragédie je znamením pochopení vztahů mezi realitami jednotlivců a realitou obecnou. (komunikace lvl. .. next)
a schopnost vědomé produkce (někde je tam přímá úměra něčeho s něčim) komedie a tragédie je projevem ... objektivního porozumění lidskosti  (asi tady)...

_____________

asi nejsem uplně daleko od porozumění duši alkoholika.
bla bla, otočeno pár nezajímavejch stránek (tady: >>eh<<)
nejvíc mě děsí, že budu chlastat až tolik, že si jednoho dne řeknu konec... tak jako sem to udělal s cigaretama. to byla hrozná chyba. každej den toho lituju. jak moc bych si teď zapálil?! chlast mam snad ještě radši než sem měl cigára. pak už mi zbydou jen drogy, vážně nechci domejšlet, co by bylo, kdybych se zřekl i těch.

do tý doby mam čas stát se tolik uvědomělou bytostí či tolik natolik šílenou bytostí, že mě to duševně nezabije. tak jako bych z obavy že mě to fyzicky zabije s těmito prostředky skončil.

..... jen aby mě mohlo zabít něco jinýho. ani zdaleka tak tragikomickýho. třeba stáří. nebo nuda.

_____________

chtěl sem už dál nepsat, a pak sem si říkal že se mi moc chce psát, než abych přestával. a tak sem chtěl napsat proč, že to nejspíš mam takovou potřebu, sem v poslední době vypisovat.
je tu jedna zjevná věc... ale ta v podstatě nic nevysvětluje. jde o tom proč ona zjevná věc vůbec probíhá. a teď už by nikdo neměl bejt schopnej sledovat kam směřuju.
(právě sem byl během hodiny podruhý zhasnout v předsíni a pořád se tam svítí)

a věc se má tak. sem taky jenom člověk. a dneska se za to stydím nejmíň kdy. vlastně vůbec. zachvilku na to i budu hrdej.
ještě nevim jestli sem od sebe chtěl moc nebo málo. myslim že moc. ale vlastně nemam měřítko... tak jedině že tolik co sem chtěl bylo moc.... ale to by byl předčasnej závěr.

tak jako sem nedavno psal o nalezenym dogmatu. a pak sem psal že máme kill. šlo o to že sem to dogma sejmul... nebo někdo. každopádně sem měl v okuláru rudej gejzír.
myslim že šlo o to, že mě vyděsilo to, že pro někoho není naděje... což by dost dobře mohlo znamenat že není naděje pro nikoho. čemuž nechci věři, musel bych všeho nechat... i toho co mě baví. a to nechci.
ale to je vysvětlení kterýmu bych moc chtěl věřit, spíš než že bych mu věřil.

začal sem to brát tak, že sem nebyl člověk na svym místě. což uplně nedávalo smysl, protože kde je člověk než na tom místě na kterym je, žejo? na svym místě. a pak sem došel k tomu že já jako člověk na svym místě bych na tom místě kde sem, měl udělat to co sem udělal. udělal sem to a už je to okey... řeklbych. vlastně neni, uplně, ale je to lepší než to bylo, než sem udělal to co sem udělal jako já na svym místě.

je hloupost ignorovat sám sebe (osobnost) v zájmu duše. nebojte se, ona se vám nepomstí, to není v jejím repertoáru... zatímco osobnost a rozum jsou msty více než schopni.

_____________

(v předsíni už se nesvítí... ale nepamatuju se že bych tam teď někdy šel zasnout)
došel mi chlast.
jdu ve tmě sedět v křesle a pokoušet se od srdce plakat bez jakékoli vnější stimulace (...)

(ještě nedávno sem byl hrdej na to jak vůbec nikdy nebrečim.. nebrečet ikdyž je skvělej důvod, je prvnim krokem k ovládnutí smutku a sklíčenosti. brečet když neni eminentní důvod, nyní vnímám jako krok další)

uf,
brou