viděl sem střihorukýho edwarda.

moc dobrej film, o burtonovi sem si myslel pěkný věci dycky ale tendle jeho film se mu nikdy nepodařilo překonat.

viděl sem ho už dřív. byl sem dost malej tehdy. sem si chvilku říkal, jak mě mohli v tej době nechat na něco takovýho podívat, dyť i teď mě to způsobilo takový malinký traumatický lemátko.
tehdy sem nemohl bejt schopnej to jakkoli vstřebat.
vybavil sem si u některých scén i křelo na kterém sem jej sledoval posledně, křeslo který sem dávno zapoměl a stratilo se v čase.
a když sem se pokoušel rozluštit co dál ještě to ve mě mohlo zanechat, vytanuli mi některý obrazy toho jak sem se tehdy vnímal, šlo o vlasy... něco o tom že mam strašně vzpupnou ofinu (:-D strašně debilní účes byl tehdy v módě mezi klukama mýho věku, vim že sem tehdy ani ještě nekoukal po holkách jak sem byl malej) a snad i paže sem si vybavil texturálně.

co jsem vědomě pomatoval z filmu byly sochy z keřů a z ledu. technicky mě to vzrušovalo a na chvíli mě pohltila představa o možnostech tvorby tvarů z jednotlivých materiálů. nějdřív sem se opájel možnostmi než sem začal řešit techniku a pak sem nějak došel k jednotlivým omezením který každý z nich skýtá a s nimi sem myšlenku postupně opustil. tehdy mě musela fascinovat taková strašná spousta podmětů! já chci další svět ke zkoumání a dychtění!
časem sem rozlouskl plno fyzikálních zákonů a způsobů přístupu k designu struktur a jejich detailů, dnes se tím živím. asi sem dycky směřoval k tomu co dnes dělám. ne konkrétně nábytku ani interiérový tvorbě obecně.... design, to je to kouzelný slovíčko, šak sem ještě neskončil a neustrnu! ať sou kolegové sebestarší a usedlejší, já sem teprve začal a to je ke všemu Fakt!

nechtěl sem mluvit o designu. jeden z těch nových světů co si, někdo by řekl, uměle hledám je moje hlava (werich, po něm se menovala moje základní škola).
dokážu si dát dohromady jak mě ten film (nebo jinej, nebo jakákoli zkušenost) olivnila vědomě.
onen strach co sem pojal při představě že takle těžkej film někdo pustí malýmu děcku je skoro zbytečný rekl by jeden.
skrze ignoranci se totiž jeden uchrání, pro sebe příliš těžkých emocí a myšlenek. a ve spojitostmi s dětmi není igorance hanlivá. spálí li se dítě o plotnu, naučí se nesahat na plotnu. spálil-li bych se o plotnu dnes (a dřív o ní neslyšel), nejspíš bych ji rozebral, (nebo vygooglil) pochopil, naučil se využít, a v případě že bych se spálil fakt moc, nejspíš bych vymyslel chňapku nebo skládací ucho jako je na ešusu (pokud bych měl příliš času aby mě dovedla zatracená plotna dostatečně zaujmout :-D)
u dítěte je ingnorance jedinej způsob jak si nezavařit bednu!

pokusy dávat dohromady podvědomé lekce z filmu, kdy sem měl jako klíč k nesnadným sociálním otázkám na své straně koncept zla a dobra. kdy sem byl učen že důvod je téměř důležitější než samotný výsledek akce. naučili mě že o dobrotě !ducha! rozhoduje jeho motivace k činům jejichž návratnost musí a je, na jednu stranu nepodmíněná a na druhou stranu téměř jistá, protože jinak by to nebylo fér. a svět je přece fér!
pokusy dávat dohromady a hledat to co ze mě, je dnes pozůstatek nezpochybněných a ve spěchu odvozených pouček a závěrů.... je strašná piplačka na dloouhou trať... a to já mam rád.
ne vždycky, musí to bejt jenom moje, musí to mít napínavej konec a velkou ale neznámou odměnu!

když chcete někoho naučit páku, nebo chvat, musíte mu na něm samotném ukázat jak funguje a nechat si ho vyzkoušet... jinak se to nenaučí.
když chcete lidem vidět do hlavy a kontrolovat myšlenky, musíte pochopit svoje vlastní a následovně pracovat s příčinami.
na základní škole sem si užil nějakou tu šikanu. někdo by řekl že to bude ten důvod k mé potřebě chápat psychologii živých bytostí.
ale od tý doby sem dost vyrost (vlastně ne :-D) ale teď sem ten floutek já.
To je věc co sem ji už nějakou dobu přežvikoval a pak o ni nedávno zauvažoval racionálně. a jako jo... kdybych na onom poli tehdy neměl nedostatek, neuměl byh se dnes bít jako umím.
děti co maj největší problém s tím že touží po zvířátku a viděli jak taťka přejel a zabil srnku, se daj na veterinu, ne na bojové umění.
já zvířátka měl a ta srnka to přežila, ale párkrát se dostal na budku.

chci říct! kdybych měl důvodem k nitrozpitu sebeobranu a následnou převahu. asi bych k ní přistupoval jinak, víc bych aplikoval, míň bych šel do minulosti a soustředil bych se na rétoriku.
a co skutečně chci říct!: design. design duše a system jejich interakce. zatím sem neuzavřel otázku konzistence ale to neva ne? sem mladej, můžu předbíhat, vlastně musím. asi dost trávím uvahami nad koexistencí a někdy možná i o souznění, ale opět: to je to na co mám věk.

což mě přivádí k další myšlence co se s ní v poslední době zaobírám, a to: vnímání a přístup k času. takový dost ohraný téma ale o co mi jde je programování vlastního chápání času.
dá se tim dosáhnout spousty věcí: zjednodušeně! :-D trpělivost. mám, ale sou různé druhy.
a pak další: různé způsoby lovu... a to je čekaná a pronásledování. obě přináší plno změn v uvažování jednotlivce. a tím mi jde třeba jenom o přístup k výstupu a nástupu do dopravních prostředků a způsob pohybu všeobecně a interakce s lidmi
a vůbec, je vidět že to ještě nemám uplně v merku... takže se o tom možná rozepíšu jindy.

dokud nedokážeš věc vysvětlit jednoduše, dostatečně ji nerozumíš ... to řekl einstein
(čemu já pak proboha rozumim ze toho co tady na ten blog píšu?! :-D)

a jako poslední bod dnešní agendy:
stalo se vám někdy že jste opětovně prožili něco na co jste třeba už zapoměli... například viděli ten film. a spustilo vám to vzpomínky zdánlivě nesouvisející ať jen útržkové nepochopitelné nebo čistý obraz?
(určitě ano) ale jak moc si to uvědomujete a jak moc se vám to děje?
je to nepříjemné či naopak?

(po přečtení tohoto příspěvku je komentář závazný, beru i shluk sprosťáren s náznakem verše)