Blast!
teď na mě něco padlo jako na plech. a to nejsem ani ženská ani plech. až tak.
myslim že ve mě něco kyne. tím, ze zkušenosti, nesnadno zvrátitelným způsobem. aspoň teď mám takovej pocit.
tak je potřeba si ho zapsat. až jednou budu takle sedět u obrazovky, bez nohou, s medailí za zranění na županu. abych tehdy věděl kdy to přišlo.
dycky sem chtěl bejt voják, nebo obecně válečník. ty sportovní vyrianty bojivníka.. všeobecně civilní, sou buď protizákonné, nebo prostě pointless (neni dost dobrej ekvivalent tohodle slova v češtině)... jako to dnešní fandění sportům, nebo sportovcům... nebo čemu že se to tak srcerivně fandí.
mám teď ten pocit že se mi předestřela logika věci tak jasně, že si nedovedu představit co by se muselo změnit, abych dřív nebo pozdějc neskončil v maskáčích. vždycky mě to do nich táhlo, a mýmu okolí se podařilo ve mě vybudovat představu že je to to nejshorší kam se dostat. jako by to mělo bejt něco zač se stydět. stálo je to plno hloupých argumentů a příkladů irelevantních jako televizní pořad o strouhání jablek v ječivě barevných košilích.
proto mě to taky trochu děsí. třeba se mýlím a vlastně to nebude tak horký. třeba se mi skutečně podaří si najít sám sebe někde v tomdle civilnim životě s nedostatkem v přehršli morálních hodnot a dalších takovejchdle vznešeně znících nezbytností, co bez nich člověk neni něčím co by sám dovedl identifikovat jako člověka. třeba sem se nenarodil pro válku, třeba je to prostě klukovina, nenaplněná potřeba náležitosti a smyslu existence. logicky se poznání života musí nacházet na prahu smrti a logicky ze sebe člověk dostane nejvíc když mu o ten život jde. zní to hloupě, romanticky a je to klišé.
ale jestli je mi v poslední době něco únikem před nudnou realitou, tak je to romantika a klišé se mi pomalu stává druhým jménem.

několikrát se mi v poslední době stalo že sem se vyhrabal z postele a před zrcadlem s kartáčkem v puse, sem si rozvspoměl na události předešlé noci, natolik znepokojující, že jsem několik chvil trávil vsedě s hlavou v dlaních.
jednou to bylo z nepochopení, jak sem toho mohl tolik vypít, a proč. že sem se dostal do stavu kdy se mi mohly stát ty věci co se mi staly (ještě s tim nejsem uplně srovnanej, tak mlčim)
pak z jiných důvodů a teď naposledy, se nečekané osobě podařilo mě strašlivě zmást. vlastně mi zamotat hlavu. zaskočit mě. všechny ty věci, co sem si myslel že už se mi nedějou. !!! :-D kéž by to bylo tak jednoduchý, jak to zní.
když se mi stane, že nevím jak dál, nebo nevim kudy, tak je to o tom že nevim co mam dělat... nejsem si jistej správnym řešením. na to už sem si vyvynul plno klíčů a způsobů řešení.
teď je však situace jiná. stále nevím jak dál a kudy a co dál nevím je, co nemám dělat. a co dělat mam mě štve. jestli v tom je někde logika, tak já ji ztratil. tedy konec odstavce.

zejtra du boxovat... tam ze sebe to nejnepřijemnější vypotim. od novýho roku bych měl boxovat dvakrát tejdne. tak to třeba pomůže.

valstně důvod příspěvku byla ta deka co na mě padla... ale už je pryč.
za chvilku bude pryč na strašně dlouhou dobu. deky zatracený.