nějak se to zpříkřuje s každym krokem. skoro se mi radši nechce chodit dál/vejš.
vždycky sem měl daleko k obdivu, nedával sem ho najevo. a pokud se mi stalo že sem obdivoval, tak krátce a potají. většinou šlo o věci který sem nedokázal pochopit, byly pro mě neuchopitelný. jak obdivovat něco jednoznačných a reprodukovatelnýho(pochopenýho).
a když sem se s něčim takovym setkal, tak protož mi to stálo v cestě, a zíralo mi to do očí. jinak beru věci přirozeně postupně.... takže se stalo že většina objektů mýho obdivu byla také věcmi které jsem dovedl skutečně nenávidět (pár z nich se miloval, ale jak poznat rozdíl, že?)

takže když řeknu že to vypadá, že se mi přihodilo ego, popřípadě se vyjádřim jasně, a řeknu: občas sem ze sebe paf.
bude nyní pochopitelné, když si budu stěžovat, že čím si přídu úžasnější, tím víc se musím nenávidět. sem tak úžasnej že sem sem párkrát musel utéct. ale nerozumím tomu. jak to?! děte do prdele! (ne, prosím, zůstaňte) vnímám co je jinak, dovedu si představit jak asi působím, ale nedovedu si to vysvětlit. nedovedu reprodukovat.... sám sebe. (což je pro osobu mé prolhanosti mimořádně nepříjemné)

to s tim lhářem lhářem je taky uplně nová věc. lidi se mi spily se zvířatama a zvířata s kalkulačkama a vlastně je ze mě "zlá svině". ale aspoň stíham cítit k lidem, kteří mi toho přídou hodni. normálně řečeno: lidé které mám rád/ na kterých mi záleží. a taky to souvisí s tím že mezi těmito lidmi se nevyskituji já sám. ano, pořád si myslím že sem strašně chytrej (vlastně si to myslim víc a víc) a zajímavej a prostě nejlepší... ale nejsem schopnej se vnímat jinak, než jako ty ostatní. ostatní haldu lidí co se považujou za chytrý a úžasný, na základě response okolí. a často vůbec nejsou... nebo sou ještě víc, nebo sou krtina. nebo kdo? třeba nejsou...

todle vytržení z konceptu středobodu světa, mi v podstatě dává velkou moc, aplikovat se způsoby dříve nepředstavitelnými a nepřijatelnými. ale zároveď mi bere veškerou motivaci kamkoli se tlačit nebo něčeho dosahovat.
přistihl sem se několikrát, že nejlépe mi je jako pozorovateli. když se něco děje, někdo mluví, někdo prožívá. a já mám emoce. čím nečekanější, tím zábavnější, čím originálnější, tím zajímavější.
stačí aby se něco, nebo někomu něco dělo, nebo mě... tedy prostě někomu, a já z toho měl emocionální výstup. nic jinýho mě v poslední době nevytrhne. to je moje duchovní potrava, a jediná věc, která je mi smyslem života.

takže by bylo fajn, najít si něco, do čeho investovat ducha, dřív než mi všechny emoce zevšední. mohl bych pak bejt docela nebezpečnej (svýmu okolí... tedy i sobě)

____________

to byl jeden z těch méně positivních přízspěvků, ale nemůžu si pomoct, je to tak. na věcech, pravidlech a dalších věcech, dle kterých jeden zrcadlením určuje, posuzuje a evaluje vlatní existenci, mi záleží pouze ze zvyku. do málo věcí mam chuť. a to, mě z nějakého důvodu činí více a více zajímavého mému okolí. wouldn´t you hate him? :-D

ze zvyku, v dobrá naději, pro lepší zítřky. pac a pusu, teaz