měl sem z jednoho z těch dní předtim na nějakej den po tom sen. zajímavej:

byl sem na horách.
velkých horách, nejvíc to připomínalo zasněžený dolomity.
byl sem dlouhej, tak dva a půl metru, měl sem na sobě šedý cáry něčeho podivný barvy mezi tmavou hnědou a šedou a v té samé barve čpici která asi nejvíc připomíná rybářskou čepici.
byl sem na běžkách v namrzlym prašanu.
a aby to znělo jako můj sen.. měl sem na zádech na dvou popruzích jako batoh antimateriální ostřelovací pušku (velká puška na velký koule s optikou) nebyla zase tak velká protože já byl taky čahoun, byl sem vyzáblej a šlachovitej a měl sem propadlý tváře a šedou kůži.

po nějakym kilometru nebo dvou sem se po vrstevnici začal přibližovat k sedlu kde se lomil den s nocí. já byl na straně noci... viděl sem dobře ale všechno bylo tmavý.
jak sem se blížil přestal sem přes všechno to světlo rozlišovat tvary na straně dne.
zastavil sem na přelomu světů v horskym sedle kde sem schoval běžky pod závěj mezi kameny (na straně dne nebylo po sněhu stopy) a nasadil sem si brejle. byli to masivní hranatý brejle co se přicucnou na obličej s vystoplíma kulatýma čočkama kupředu.
s těma brejlema začal svět vypadat tak jak ho znam. ve tmě nebylo vidět a den začal mít další barvy kromě bílý.

s puškou v ruce sem se skrčenej vydal po kamenitej stráni do dne. v mírnym běhu sem se spouštěl z kopce s občasnýma zastávkama na rozhlídnutí. namířil sem si to k rezavýmu vraku jakýhosi vozidla uprostřed obrovský kamenitý stráně.
tam sem si lehnul do jeho stínu a připravil pušku a dalekohledem na ní sem začal sledovat okolí. (pořádnej dalekohled na pušce co dostřelí kolem kilometru daleko s velkou přesností)

hledal sem cíl, byl sem jakejsi nováček v nějakej armádě co doufal ,že konečně prokáže svou cenu a na denní straně sem byl poprvé ale znal sem jí skvěle z vyprávění a map, jen co to lze.
po nějakej době se za obzorem který tvořilo strmější klesání do údolí na denní straně, vyloupl záblesk. v dalekohledu sem rozeznal že to je auto... tvarem skoro porše ale nemělo kola a vznášelo se kousek nad zemí, nemělo okna a bylo celý z lesklýho kovu. (věděl sem že je to drown... bezpilotní scout)
rychle se blížilo mym směřem a než sem stinul solidně zaměřit, minulo mě o nějakých dvěstě metru a velkou rychlostí mířilo vzhůru směr tma. a velkým obloukem zmizelo za dalším zvrásněním úpatí hory na němž sem ležel.
trochu mě štvalo, že sem nestihl zamířit. ale jelo dost rychle a tak vůči mě měnilo úhel tak rychle že sem jej vleže nebyl schopen dost rychle stopovat aniž bych na sebe příliš upozornil.

po nějaký době sem zase zaslechl hučení kdy se vracelo po přibližně stejné trase ale tentokrát mě minulo z druhé strany. v takovédle rychlosti musíte i s takovou puškou jako sem měl já mířit před cíl a musíte to mít hodně ve voku a trefit se na správný misto rotože ze špatně nakloněný tvrdý plochy se odrazí i tak velká střela jaký sem měl já.
měl sem možnost vystřelit chvíli před tím než zmizel za horizontem před údolím, kdy jel téměř přímo ode mě (to se nejsnáze odhaduje strávný předstřel) ale v zaměřovači mě znervóznil pěší kterého minulo jen o několik metrů. pak zmizelo a nějak sem věděl že už se dlouho neoběví (byl sem na jednu stranu rád, protože sem věděl že když minu tak už bych nedost další příležítost jak by mě rozcupovalo)
našel sem si pěšího v dalekohledu po té co sem zkontroloval okolí... nebylo kam spěchat, měl to všude daleko. byl to chlapík ve starodávných horolezeckých kalhotách s podkolenkami, modrou péřovou bundou a chodeckou holí.
šel pomalu a snadno se mi odhadoval předstřel. celkem zručně se mi podařilo zasáhnout přímo do hlavy kerou ke mě byl natočen bokem a více zády. měl kudrnatý krátký vlasy.
ta puška má fakt velkej kalibr, viděl sem v zaměřovači jak mu vystřík mozek ale snad ze slušnosti už sem nesledoval jak padla k zemi.
zavlalil mě pocit štěstí a masivní přísun adrenalinu.

věděl sem že ten výstřel musel přivolat spoustu pozornosti a věděl sem že nemůžu zůstat déle než pět minut, protože pak se bude svah hemžit "nepřáteli". po nějakých dvou minutách sem se chtěl začít zvedat, abych to stihl do sedla kde sem nechal běžky, včas.
ale na skalnatym pahorky na mých dvou hodinách (tma je na šesti) vylopla skupina dalších chodců, bylo jich šest.
z nějakého důvodu sem měl výpadek kontroly o kterém sem cítil jak se blíží a připravil sem se na něj. když sem přišel k sobě byli už několik desítek metrů ode mě.
zmocnila se mě hrůza a adrenalin mi tekl z uší. věděl sem že to do sedla nestihnu včas a že to bude krušný, pokud se mi vůbec podaří zbavit se skupiny, která se stále blížila k mojí pozici(asi s ichtěli dát pauzu ve stínu vraku) byli roztroušení v řadě a čela se držili tři. opět měli staré horlaské oblečky a tentokrát běžkařské hole.

vyčkával sem s nadějí že mě minou a honilo se mi hlavou jako moc jsem asi nenápadný. bál sem se jich.
zastavili se když byli nějakých osm metrů ode mě. začli se rozhlížet a ze mě se lil pot. pak si mě jeden všiml a když rozeznal moje brýle tak udělal zděšeně krok dozadu a začal na mě ukazovat. stále ještě nedošli všichni. předemnou byli tři a další v dyštancu po deseti metrech pryč.
švihem sem se postavil, levou rukou sem u toho praštil do země, což mě vymrštilo i s tou těžkou puškou co sem pravou rukou držel za těžiště.
čas byl jako z medu, "nepřátele" si postupně všichni všimli co se děje a začali ode mě couvat a hrabat rukama do kapes.
vím jak sem vnímal čas kdy už konečně budu mít nohy ve správném postavení, chytil sem pušku připraven ke střelbě a pomalu(rychle ale zpomaleně) sem zvedal hlaveň k tomu uplně napravo.
cítil sem že zadní noha je téměř na místě a hlaveň mu mířila teměř na hrudník. v hlavě se mi odehrála představa jak to asi bude vypadat až dostane zásah tímdle kalibrem na pár metrů do hrudníku (věděl sem jak to má vypadat)
pak sem se mu podíval do očí, bylo mu jasný že končí.
pak mě strašně urputě a téměř nenávistě vytrh budík, jako by mě protáhl roštím a podkopl mi nohy.

probudil sem se jakoby s kocouvinou kterou sem ale neměl a celej den sem byl jako bych nespal.

měl sem v paměti vypálenej předpoklad že se mi podaří vystřelit dvakrát a zneškodnit dva nejbližší, než mě puška zpětným rázem povalí na kapotu vraku přes kterou se převalím a zmizím z výhledu zbylých nepřátel a pak intuitivní palbou z krytu zneškodním zbytek (puška byla automatická a měla šest nábojů v zásobníku + jeden v komoře) a do oběda sem měl v hlavě úskostnej knedlík nejistoty a obavy že to nemůžu stihnout do sedla dřív než jim dorazí posily.
několik hodin sem se zlobil že sem nedostal svůj zářez do pažby aspoň za toho nejblíž kterýho od smrti dělilo jen cuknutí mýho prstu.

___________________

rozhodně nemam nic proti horolezcům. a vim že sem asi střílej turisty co neměli tušení oč jde.
ale myslim že příběh byl takovej že sem byl po několika set letech první obyvatel tmy který překročil práh dne a stále byl přesvědčen že je válka co už dávno skončila. nejspíš sem byl odchovanec nějaký odříznutý odbojový skupiny.
šlo mi o to udělat co nejvíc škod nepříteli a zmizet. nepřítele sem nikdy dřív neviděl než na obrázku. a přes vymytej mozek a strach sem toužil po jakémkoli zásahu, že sem neuvažoval jestli je nepřítel ozbrojen nebo ne, dyť třeba mohl bejt, a já neměl bejt velvyslanec ale záškodník.

a co mě na snu skutečně zaujalo byla detailnost. pomatuju si jak byl cítit kámen pod rukou, znam váhu pušky kterou sem nikdy nedržel. a navíc byly hrozně reálný ty jenotlivý pocity... ta radost když se mi podařilo precizně zasáhnout prvního a jak mi žvíře ve mě, schutí pomohlo odclonit tu nepříjemnou myšlenku na to že sem zabil člověka.

a teda ta zkušenost z vytržením ze snu je nějak silná... fakt jako bych vůbec nespal.

du to dohnat, dobrou noc