podařilo se mi zachytit život a svojí úlohu v něm.
začlo to ztrátou postřehu o svojí existenci skrze zpochybňováním jednotlivých vlastních hodnot až po ty základní osobnostní a dál skrze ty základní a jediné v duchu způsobu fyzické existence která je jediná smyslově zachytitená a dovolím si říct, že tím jediná reálná. s tím že jakákoli duchovní mimofyzická existence jednotlivce či druhu je pouze pomocným nástrojem pro vlastní retrospektivu a vzávěru se skládá pouze z paměťových pomůcek k rozeznávání ne zcela pochopených, či skrze praxí, neosvojených "lekcí" inteligentního (a jiného, nám(mě?) již téměř cizího) života.

když tedy přeskočím několik odstavců které ještě mají svůj čas na zrání, můžu říci: že jsem fyzicky omezená buňka s časovou pamětí která se prožíváním (v onom čase) mění a zraje, potažmo odumírá a stává se výchozí sutuací a prostředkem základní náplně(struktury .. neuznávám objímající hranice "něčeho víc" když jde o život) pro vznikající buňky (v různých množstvích) skrze moje "duševní" pochody, emoce a pocity sdílené se svým druhovým okolím se stávám nositelem druhové paměti. esencí života "stvoření" kterého bych zval lidstvem(myšlenka je samozřejmě aplikovatelná na celou živočišnou říši, potažmo planetu jako uzavřené uskupení ovládané životem některých jeho částí, a stejně tak je to aplikovatelné v nižší míře na sektu či sokolské hnutí a pod.

Nakonec takto docházím k tomu, že svoboda rozhodování nad tím z čeho se sklám co mě tvoří a co utvářim (tedy můj život) , nelze. Jdu-li ale dále, zjišťuji že život musí mít příčinu a přísun energie, tudíž se stává zodpovědným svému fyzickému stavu. A svoboda v tu chvíli znamená smrt, ne však rozhodnutí se pro ni/či proti... tedy jedině smrt, jak ta po životě, tak ta před ním je svobodná. což tedy není ta smrt jak ji vnímáme ale spíš neexistence paměti a ztráta/nenabytí smyslu.
nejsem si jistý jakoukoli známou definicí života ale veřím, že život musí mít průběh.

pokud tedy za výše daných pravidel mám rozeznat to čím skutečně jsem, když ne to co dělám, jsem ta část paměti (možná, né jen svojí pokud uznám i vyšší druhovou příslušnost) která spočívá v emočních reakcích a jejich memorování, na zkušenosti které se mi dostávají skrze prožívání (i film třeba...)
/např.: jako malej sem spadl na bruslích na hlavu a emocí která způsobila hlubší zapsání do paměti(stále si to dovedu vybavit než jiné i snad větší události) byl strach a panika poté. Nyní se tato zkušenost stává součástí toho čím jsem a také mám v emoční hladině možnost s tím pracovat, vyrovnat se s tím, zbavit se strachu, přetvořit jej, nebo se jím nechat dále tvořit... s vlastním pádem na led už nic neudělám. Byl to incident pevně ukotvený v čase definovaném mým prožíváním (fiziologickým omezením mé formy), stejně tak jako leknutí které už nevemu zpět./
Byl jsem naučen po svém zrození, bytostmi které nepovažuji za bezchybné a vždy pravdivé (a ještě že tak :-D) jak vnímat dění kolem sebe, potažmo mi byly vnuknut zásady vnímání a počínání tím co se děje ve "mě". Nemohu tedy ani ty emoce, zaznamenávající bezvýznamné až ty nejzávažnější události v mém životě a také je podle toho třídící, brát jako absolutně mé vlastní, mnou vytvořené....
Ale o tom je ten život o kterém tady píšu. Dycky je to něco za něco, volby u kterých si sám nemohu "svobodně" vybírat a nebývá většinou dobrá volba. ale pak je tady plno těch dalších voleb o něčem a něčem jiném kde, připustím-li že jsem živý, tedy !mám příčinu a následek! a že naplnění mých pudů a potřeb je zdrojem mého života a že například mými činy někdo zemře, neznamená že nikdy nežil (neplánuji zabít, jen sem skrze fatalitu chtěl zabránit zcestným výkladům lidí žijících v lásce k přírodě která tu byla a my ne, či těm co považují smrt za strašlivou věc co je skoro za trest, nebo těch co si pokrytecky netroufají v teple domova upřednostnit svůj život před životem druhých(pak sou tu i ti co považují svůj život za každopádně důležitější než ten můj... ne, to neni pravda, dokud dejcham tak ne :-D))

život je tedy paměť a osobnost jednotlivce je cosi co spojuje emocionální výstupy ze zkušeností, dovoluje jim se prolínat a utvářet "nové" .. lépe: konstruktivní idee. a je tam kde se nachází fantazie.
(lidi co opakujou furt ty samý vtipy o sobě který jim někdo řekl a tím se snaží najít si svoje místo považuji za mrtvé maso.... čistě backup disck... po přežití apokalipsy, by narozdíl od genetickejch mutantů bez výchovy s omezenou inteligencí, věděli jak se chodí po schodech a na nějaký informativní úrovni mluví... to by se asi hodilo ty nový lidi naučit, aby nemuseli začínat od píky)

A jednotlivej jako součást lidsva je jeho pamětí - čerstvá buňka která skrze pudy, potřeby a poznatky svých předchůdců jako součástí výchovy, vnímá potřeby, neduhy a ....výdobytky* jeho současné společnosti, utváří vlastní časo-prostorově unikátní pohled a hodnoty keré pak předává dál kde je s nimi nakládáno tak jako bylo nakládáno s "duší" jeho předchůdců. pak je vyčerpána, umírá.
(takže je třeba se snažit umírat na fyziologickou sešlost nežli na důševní... )


aned jak napsat něco jednoduchého složitě, vrazit do toho nějaký klišé a emocionální výlevy.
ne ne, nejsem se sebou teď nějak extra spokojenej, ale rozhodně víc než když sem nevěděl jak že to kde existuju jestli vůbec.... blbej tejden to byl... ne že bych teď věděl o něco víc jak si dát život do pořádku :-D... ale asi už mám z čeho dál vycházet ve jménu svojí psychologie.