minulej příspěvek byl třístej! ani sem to neoslavil!

nová etapa, sem v třetině. jestli to tu dotáhnu na 900 (což by fungovalo kdybych to tu psal od narození), budu mít něco za čim se v životě budu moct ohlídnout a říct si... dobře si to udělal. sem na tebe hrdej, alespoň něčemu si v životě zůstal věrnej.
z umění si udělal blábol... z blábolu umění, ze života blábol... to asi hlavně. ale pořád sem na to hrdej jak ohař! život je blábol a já si na nic nehraju :-D

když si samozřejmě zrovna na nic nehraju.

byl sem jeden z posledních čtvrtků nevyspalej a utahanej a přece mě vytáhla na pivo. nechal sem ji slíbit že mě pošle spát před jedenáctou ale ona je poslední člověk co je od něj moudré přijímat sliby. a já to věděl už předtím a přece mi to stačilo abych šel. asi sem chtěl.
málo kdy říká nudný věci a tak se neodvratně musí stát že začne říkat věci co bolí. a ten čtvrtek se jí dařilo. věděla že mi to nemůže bejt příjemný ačkoli nedávám nic najevo, což muselo působit strašně komicky a proto měla ten úsměv. jako by krutej ale zároveň hezkej jeho upřímností.
oficiálně mě přijala za svojí hračku a formálně mě poprosila abych ji zůstal, jako bych měl na výběr.
řekla to jinak, možná si ani neuvědomovala tu rovinu ve který sem to teď popsal.
pak se odmlčela. to se taky zákonitě stane člověku co nechce říkat zbytečný věci.
bylo pozdě a já se chvěl snad únavou. a ačkoli mě všechno bolelo, včetně srdce, bylo mi hezky.
oloupal se ze mě veškerej ten marast odcizení a odstupu kterej sem cejtil i vůči ní, mé nejbližší duši v tomdle přelidněnym městě.
a tak, ne snad se záminkou nebo cílem, sem jí dal nahlídnout do sebe. povídal sem jí o koni a poflusanej kočce. o sekáči a děvce a o tom jak často lidi dělaj ty nejobyčejnější věci z těch nejůchylnějších důvodů a vobráceně.
opustil sem veškerou trpělivost co se jí musím denně napředstírat když mluvím s lidma a přestal sem se ohlížet na to jak na ni musí působit to co říkám.
a tak se naše role převrátily, kdy jsem ji zaskočil víc než sebe. a pak za nějakou hodinu chytla dech a naše role vyvážili a řekla mi že se konečně chovám normálně. prej se mě dřív občas trochu bála.
pak si vzala co chtěla i přes moje snahy konečně dospat dvě neprospaný noci a ráno mi mávla pusu a byla pryc. asi sem chtěl.

to je něco o čem mě todle město nutí přemejšlet. jestli bych prostě neměl začít bejt netrpělivej a sebestřednej Já co ho nezajímaj lidi co sou jen lidi a mají pro něj stejnou váhu jako kytky a bere si co chce a neusmívá se kdy se sluší a je mu jedno že sou z něj lidi nervozní.
prej když  mluvim s lidma (pozorovává mě zpoza baru) prý působím jako "smutný" kluk co naslouchá a občas řekne něco vtipýho a lidi ho považujou za inteligentního protože mluví hezkým jazykem a neříká sprostý slova.
což v pravdě zní trochu strašidelně. a to sou to samý dobrý vlastnosti... skoro bych si myslel že sem sestavil perfektní charakter co mi bude dělat parádu a užitek kamkoli ho vezmu. a on asi dělá, ale pro zkušenejší oko musí působit uměle. a jakejkoli umělej charakter je strašidelnější než ten nejzkaženejší upřímnej.

takže je otázka jestli protě nebudu ještě dál ladit a tunit Iana (tak mi tu říkaj, Ien) a hrát si na člověka a třeba to vypiluji k dokonalosti. a nebo jestli to prostě nesvlíknout a přestat doufat že mě ty špatný nenajdou dřív než já ty dobrý a vzít to tak jak to je až to příde.
nejvíc mě asi děsí (a vzrušuje) ta přívalová vlna ve chvíli kdy strhnu přehrady. ale zkušenost praví že to je jenom pocit a že za zdí je sad. nebo krchov. (místo plný věcí který samy neutečou)