a zase si to celý vymyslet znovu a všechno to zapomenout. jen pro ten pocit, že je vše v pořádku a přitom, že žádný pořádek neexistuje.
ještě pořád mi některé základní rutiny a nároky lidské psýché (teď mluvím o vlastní) příjdou tak dětinské a nedospělé, že se jen těžko zbavuju pocitu že sám sebe opíjím banánem.
a občas si zase připadám jako osel co se snaží dostihnout buřt(fuj) na špagátu, který visí z klacku který drží osel sám a sedí si přitom na zádech.

ale ať jsou logistické způsoby a požadavky jakékoli, je třeba se pohybova, neustrnout.

takže teď se snažím nějak chytře postavit k cíli téměř nejapnému, kterým je mountain marathon v anglii, a jeho mezicíli, což by mohl být pražský marathon v květnu a nějaký ten ultralight/survival/orienteering trip nebo víc, skrz podzim a zimu.
a nebo nějaký jiný směr usilování, kam bych si ve volnu odkládal utahanou mysl a čím bych inspiroval své volnočasové aktivity.

uběhl sem půlmarathon v ústí. za dvě hodiny... bylo to prima. a vypadam u běhání hrozně hustě, a těžce.
těžkej sem... ale už nemam pupek. ten už sem zlikvidoval a už se mi při protahování nedělají faldy na zádech a na zátylku, to už sem taky pojednal.

během posledních pěti let, jsem se šestkrát stěhoval, co to o mě vypovídá? v práci sem ale už málem čtyři roky, a mám furt stejnou židli. nějaký teorie o tom, co se to o sobě dozvídám, mám. a žádná neskýtá jednoduchou a pohodlnou budoucnost. nějakou na kterou by se dal stáhnout template...
asi bych takovou stejně nechtěl... ve skutečnosti.
už sem ale bohužel ochutnal, jaký to je, tendle poklidnej prospekt mít. a je to sladký... a tučný, člověk z toho blbne a tloustne... ale někdy... někdy když je člověk utahanej a zesláblej, je to strašně příjemný.
pravdou ale je, že sem na sladký nikdy moc nebyl.

jestli mě čeká osaměslost a zima, tak ať. však žijeme v době digitální. nebudu to vítat ale taky nehodlám panikařit. (jako ostatně nikdy, na to sem příliš drsnej! (jako jo!))... alespoň to zase ožije tady.
téměř fantastickej pocit osamění sem zažil o víkendu v ikee (tyjo, mam tam plno zážitků), když sem si jel koupit prostěradlo a zastavil sem se u kafe, uprostřed přeplněný jídelny.
zkoušel sem v davech lidí najít inteligentní tvář, člověka který je si vědom svého okolí a nevnímá jej pouze instinktivně. a nepovedlo se! pár lidí co vypadali že mimo tendle chumel jsou to relativně inteligentní lidé tam bylo, ale v očích měli stejné zvíře jako všichni ostatní.
než sem dopil kafe, u automatu na limonády vedle mě se doplnilo plno skleniček a v čase se vyskytly tři dvojice dospělých zdravých lidí, kdy jeden z těch dvou, druhému zblízka ukazoval na štítky a nahlas četl názvy limonád, na nich stojící. bez jakékoli přidané hodnoty, názoru, rady, zbarvení hlasu při přečtení preferovaného nápoje.

nezbývá než doufat, že v příštím díle, na podobném místě nenabydu významu který mě postaví do role něčeho co je potřeba zničit. třeba vetřelce, nebo čarodějnice. nějakého významu na kterém není co řešit a každý malý kousíček zvířete ví jasně co má on a všechny ostatní kousíčky dělat. (ne, strach sem tam neměl...)