nevim co psát. už nevim co psát, mam pocit že sem všechno napsal už několikrát.
mám pocit že sem v začarovanym kruhu.
Ale! není to tak. to že se mi dějou opakovaně podobný věci, je daný tim že žiju pořát dost podobnej život v neměnnym prostředí, ve stále stejném těle a člověku.
což vysvětluje proč sou ty věci podobný. což vysvětluje že nejsou stejný, pokud bych se je nerozhodl tak vnímat, samozřejmě. a to by byla chyba. to bych přijímal že nemám žádnou svobodnou vůli (což teda skoro nemam jako nikdo, ale věřím v nějakou autentickou směrovou tendenci vycházející z mutací filozofického vnímání z doby pubertálního vzdoru a identifikace sebe v ranné dospělosti)

takže, ačkoli události poslední doby nesou známky podobnosti s událostmi minulými, jsou tyto známky zanedbatelné a znedbámí hodné, hlavně pro efekt z jejich vnímání vycházející.

_____________

pokud člověk stojí před rozhodnutím mezi dvěma směry a jeden z těchto dvou směrů znamená zachování směru který vedl až na rozcestí na kterém se nachází. stojí za zvážení...
hm...
..
hm
stojí za zvážení! kolik dalších rozcestí se na této cestě v tomto směru dále nachází, a jestli náhodou cesta není městský okruh!
nebo...
jestli případná úprava směru odbočením na rozcestí, znamená útěk od směru, nebo změnu směru založenou na líbivějším horizontu ve směru druhém.
nebo...
je ještě otázkou která ze dvou cest je hlavní, neboť ne vždy je hlavní ulicí ta přímá. hlavně třeba v případě kdy cílem není místo ale cesta mezi jejím začátkem a koncem.
což opět metaforicky převedeno do paradigmatu cest páně a pozemních komunikacích, nabízí možnost rozdělit typy lidí po nichž se pohybujících, na: turisty, cestovatele a tuláky. (v jiných paradigmatech: follower, leader, wanderer či: story listener/junkie, story teller, story maker ..... a nebo ne, to je asi blbost)

_____________

však, jedna část poslední lekce, touto dobou již zcela zřejmá je, že cesty páně vskutku jsou nevyzpytatelné!
do bodu rovnováhy mezi rozumem a duší, který zdáse kýžený a téměř nedosažitelný, vedou dvě cesty. a ty jsou bláhovost nebo šílenství. tato rovnováha je však často pouhou iluzí (tak jako život), neboť když do rovnice přidáme čas, tak maso na jedné mysce svoji váhu oproti ocelovým závažím na mysce druhé, během několika dní, né-li dříve, ztratí.

.
.
.

jednoho dne jsem měl pocit že jsem tam. že jsem našel rovnováhu, že to funguje a že dále už se nebude řešit logistika a komunikace a začne se stavět hrad. hrad ne z písku ale z kamene a citu.
přišel sem si šílený, mé emoce nabíraly fantastických podob které jsem nedovedl připodobnit ničemu ze sebe a světa který okolo sebe vnímám.
byl sem šťastný, místy až extatický. uvolnil sem se. měl sem pocit že je čas na zasloužený odpočinek.
ale šílenec neodpočívá. šílenec který odpočívá není šílenec.

ať to hrálo roli jakoukoli, přesně v tu chvíli jsem dostal možnost uvidět svůj vlastní odraz v zrcadle a srovnat je s vlastním obrazem rok starým. v barvách dříve nepozorovatelných se mi předestřela budoucnost a minulost a všechny její alternativy a mě se v bodu rovnováhy podlomily kolena pod váhou uvědomění si svého odrtržení od reality. míry mého šílenství.

den na to, jsem se cítil jako blázen. nevěděl sem odkaď sem přišel a kam jdu. co chci, co mě těší a co mě tíží. přes zdánlivý bod rovnováhy jsem se z šílenství přehoupl v bláznovství. které je, narozdíl od šílenství, v mém vědomí nevítané až opovrhované.

chvilku mi zabralo formulovat co přesně se ve mě stalo (nechtěl sem použít výraz zlomilo). a tak jako všechno již jednou formulované, stalo se jednoduchým. až tak jednoduchým že by si bláhový mohl myslet něco o hlupákovi který to nevěděl předem.
parní motor je taky jednoduchý od té doby co ho někdo vymyslel (a přitom jsem přesvědčen že mu málo kdo skutečně rozumí, tak aby jej dokázal alespoň teoreticky reprodukovat.) zdá se jednoduchým... ale co je třeba si uvědomit, je, že co se na něm zdá jednoduchým je pouze jeho princip. vsadím se že princip cestování časem je taky jednoduchej.

ale to odbočuju. a skoro by to mohlo vypadat že se připodobňuji k Jamesovi Wattovi vlastního citového života. což je uplně normální blbost! já se spíš dycky viděl jako něco mezi janem tleskačem a bretem pittem.

_____________ 

problém a důvod jeho vzniku, je že jsem příliš chtěl. zas jednou. a nebo že sem nechtěl dost... otázka z jaké strany k tomu bodu rovnováhy vyrazíte.

jistě nevím nic a pochybuji o všem.
a mám pocit že by to tak i mělo zůstat.
jakákoli jiná varianta je nebezpečná mému okolí a mě též.
a navíc sem v tom dobrej! sem dobrej v něčem co málokdo umí!
narozdíl od bytí spořádanym člověkem.