jednou za čas mám potřebu tančit... nevim jestli je to to správný slovo... tančit. zní mi příliš kultivovaně. jedná se sice do jisté míry o kulturní aktivitu. ale ve formě kterou preferuji není kultůra žádná, ni cokoli kultivovaného.
křepčit? rejdit? (uff) tancovat... mi příde jako povrchní varianta.
chybí mi slovo.
byl sem ve vagonu, hrály tam nějaký ten rock.
tanci se to nepodobalo. tanec si představuji jako řízený pohyb jednoho nebo více lidí, dle stanovených pravidel a norem... klidně vášnivý a divoký, vždy však kultivovaný.
podobalo se to tomu jak si představuji, že naši předkové do noci řádily okolo ohně když měli dobrej den.. ta představa samozřejmě vychází z videozáznamů veselek afrických a jiných domorodých kmenů.
tančit, znamená vyjadřovat se pohybem... umělecká forma? někdy ne až tak. tady v tom vagonu se nikdo nevyjadřoval. tady se tancem uvolňovalo. nikdo nestál o to aby se tam někdo vyjadřoval. dneska se neustále všude vyjadřuje každej první a půltej idiot a ty ostatní se mezitim nadechujou aby se mohly pokračovat vyjadřovat.

bylo to dobrý. ještě teď mě bolej nohy a mam boty od piva. a měl sem u toho zážitek kterej bych klidně pojmenoval jako psychedelickej zážitek.
měl sem u toho pocit že sem tam na výletě z minulosti, snad za odměnu. (vybavil se mi film 12 opic)
sex pistols tam měly u nějaký písničky klip se záběrama z druhý války. a mě to nějak dostalo a musel sem na chvíli odejít z parketu. říkal sem si uf, to mi nechybělo, to fakt nepotřebuju.
příšlo mi, že v budoucnosti sem voják... ne přímo voják, voják potřebuje armádu a já žádnou neměl... prostě nějakej druh válečníka v, řekněme apokaliptickej budoucnosti a za odměnu, nebo snad za zranění mě poslali do minulosti, zakřepčit si, uvolnit se, odrelaxovat. pochyboval sem i jestli je to má vlastní minulost. moje paměť toho kým jsem, a mé minulosti, nebyla jasnější než onen nejasný "přítomný" okamžik a já pochyboval jestli se nejedná jen o kulisu v pozadí při pohledu z úhlu času.
každá písnička měla klip a některé mě přiváděly na opravdu zvláštní úvahy a moje emoce byly ještě zvláštnější.
všichni ti ukřičení, rozzlobení nebo extatičtí bardi tam pěly o věcech pro ně snad všedních o věcech povrchních a dětinských, nezodpovědných, však skrze lidských. a já v jejich slovech a "verších" rozpoznával "slaboduchost"(jak jsem ji ze začátku nazýval) rozmazlených dětí, které křičely po vzpouře a válce aniž by si dovedly, nebo alespoň zkusily představit následky. a kdesi uvnitř se spoléhaly že jejich slovo stejně nemá dostatečnou váhu a že se za ně o směřování světa stejně postará někdo jiný, šedý, starý, tak jako tak neschopný radosti, natož jim porozumět.
neviditelná ruka vždy přítomného rodiče, který vás nakonec bude milovat (a potřeboat - syndrom babyboomers generace) ať provedete cokoli.
nezlobil sem se na ně, nermoutili mě. v mé hlavě se budoucnost už dávno stala a každý si proto mohl dělat co chtěl a chovat se jak chtěl, nehledě na možné následky. a mě se to provinile líbilo, možná sem jim záviděl. ale bylo to jedno. byl sem tam za odměnu a byla to minulost, nemělo smysl si o tom něco myslet. byl sem tam abych si užil. abych se uvolnil. říkal sem si že kdo ví, pozítří nebo už zítra můžu být zpět v poli a kdo ví co se mnou bude. přestal sem dávat pozor na okolí, přestal sem sledoval svoje myšlenky a nechal je v rukou zvířete.
a pak už sem byl tak ožral že sem se odpotácel do postele (byla to dlouhá cesta :-D) a usínal s pocitem že pokud bude budoucnost na pytel, bude stejně důležitější minulost. a pokud bude budoucnost báječná a lepší než minulost, bude zase důležitější ona. a že vždy stejně bude buď jedno nebo druhé a že jednoho dne si budeme moci vybrat kde chceme žít. jakou má podobu naše představa nebe.

a co sem se naučil? že pokud se člověk ohlíží na budoucnost, jde prdelí napřed.
a co ještě? že naše generace to má a ještě bude mít těžký... víc než ty dvě zpátky... nebo i víc. a je to ještě těžší o to že to většina z členů předchozích generací nikdy nepochopí. neboť hlupákovi nevysvětlíš že je hlupák a bylo by pošetilé se o to pokoušet. a buď se na ně budeme zlobit, za to že do nás šťouchají a snaží se nás přimět abychom byli jako oni, neboť jim to tak přijde správně a budou nám spílat jak jsme zkažení, protože nám nerozumí a mají pocit že to jak dnes svět vypadá je zásluha naše a ne jejich... a nebo je vezmeme tak jak jsou a z jejich nepochopení se naučíme poslední důležitou lekci kterou nám mohou dát...
archetyp staršího znalejšího člověka, se zkušenostmi a moudrostí věku se pomalu vytrácí ze sociální reality a postupně jej nahrazuje užitečný idiot se zkušenostmi věku, moudrostí let a pohledem na svět objasňujícím náš podvědomý ideál vyrovnaných dospělých... kterými se nikdy v jádru nebudeme cítit. nebudeme těmi dospělými kterými byly naši rodiče a jejich rodiče, neboť si to nemůžeme dovolit...
a co že sem se teda naučil?! že musím jít někam mezi mladší lidi, mezi lidi v mém věku a kousíček vyšším či nižším.. deset tam a deset zpět, ne zbytečně víc.hrozí sice že mi dojde že nejde o generaci a že sou akorát všichni hrozně hloupí :-D ale pak dyžtak budu polemizovat intelektuálních kastách nebo takněco... bych to přece nevzdal!

a už si zase vlastně stěžuju na práci... prej ve čtvrtek. to budu vědět kolik mi přidá. a budu se rozhodovat jestli mi to za to dál stojí.

strach je sebenaplňující proroctví