o porcelánovém slonu a jeho zarputilém výrazu, o tom jak se od počátku své lesklé a chladné existence, snažil o jednu jedinou věc, pohnout se.

byl dávno před námi a bude po nás a jeho snaha přetrvá všechny naše.

tak jako on se nemůže pohnout, my se nemůžeme nepohnout.

jako kdyby horký, chvějícíse savec toužil po zvěčnění vítězného pocitu na konci fotbalového utkání.

onen vítěz jednoho dne zemře a zdánlivě se přestane hýbat. však co se přestane hýbat budou pouze jeho kosti. on se totiž, stejně jako ono fotbalové utkání, z větší části nacházel v představách a fantasii.

kde jinde se odehrává hra, než v myslích jejích účinkujících a diváků?
odeberte představivost a vznikne nesmyslný mumpraj, nepozorovatelný v přírodě neživé.

.....

klidné širé moře a slunečný den, dopřávající skvělou viditelnost, snad jen aby náhodný pozorovatel mohl rozpoznat hladinu od nebe, oddělené obzorem, který netvořili odlišné bravy či tvary, však pouze hloubka obrovské vzdálenosti.

s kratičkým upozorněním v podobě vysokého krátkého hvizdu, snad jen aby se neřeklo, rozrazil klid místa a hladinu moře hořící balvan.
(mohlo jít o meteorit, ale zkusme se obejít, v rámci možností samozřejmě, bez přidané hodnoty představivosti co se týká naprosto zbytečných okolností. jako je třeba existence vesmírného výzkumu. ani my tam nejsme, ani na lodičce, ani se tam nevznášíme, pouze si představujeme místo a situaci, nepředstavujme si v ní sebe. to dá zabrat a mohlo by nám toho plno uniknout.)

třesk balvanu o hladinu jeho prvotní okamžité zpomalení a ochlazení a reakce vody v kontaktu s ním. gejzíry a prudce se valící mračna páry, vzdouvající se vlny. při pohledu z dálky, jako množící se prstýnky, okolo rozpustilého mráčku, cachtajícího se v kaluži.

věnujme teď pozornost oněm vlnám. vzdouvajícím se mocně, energicky vysoko nad klid svého širého okolí. každý z nespočtu malých zpěněných vrcholků mířících svým a pouze svým směrem. urputně vpřed, vším čím je, od své přirozenosti, jakoby rozhodnutý doběhnout ze všech nejdál a zužitkovat všechnu energii která se v něm nachází, do poslední špetky.

nemaje času se zastavit ba otočit, poznat co je zdrojem a původem jeho nevyhnutelného ubírání k vyčerpání a ztrátě vlastní podstaty, bude vlna vždy pouze vlnou.
slon z porcelánu nikdy nepohne nakročenou nohou, neboť jediné co z oné nohy dělá nohu, je naše představivost.

člověk se dovede zastavit a otočit, sledovat a uvědomit si čím je a odkud pochází, dovede udělat krok vpřed a stranou a protáhnot si ztuhlá záda a namasírovat unavené spánky.
ale to co pro nás slonu dává hodnotu je jeho zarputilost, u vln je to jejich energie a síla, člověk se vyznačuje svojí představivostí. a tak i jeho nejniternější tužba vždy byla naděje že prohlédně skrze sebe, skrze tuto svoji přirozenost a spatří svět takový jaký opravdu je. pozná podstaty věcí, podstatu svojí, vidět to co se děje, jak se to opravdu děje a !proč!.

to čím jsme víc než ostatní tvorové, více než zvířata, je naše podstata. která spočívá ve zchopnosti a tendenci k vytváření a udržování konceptů, počínaje hrou, přes civilizaci, ke konceptu postaty na kterém všechny ostatní koncepty stojí. koncept bez kterého by nebyla motivace k ničemu. ničemu lidskému, jen naše část zvířecí by vládla našim tělům a duším.

z čehož logicky plyne, že nelze spatřit koncept opuštěním konceptuálního uvažování. a že nikdy nebudeme vědět jestli je či není bůh, nezjistíme o co ve vesmíru jde.
vše co na toto téma kdy budeme mít, byla, je a bude kolektivní víra že zelená barva je zelená a voda že je mokrá a další koncepty typu barevného spektra, přírodních elementů či řeči, skrze která si budeme vyměňovat příběhy a pocity vycházející nebo se vázající na stěžejní koncept naší existence, skrze který vnímáme to co zvíře nezaznamená, který definuje lidskost oproti zbytku známého vesmíru, a to je koncept sebe sama.

.....

a jak mě to příde, tak koncept sebe sama, narozdíl od konceptu podstaty opustit lze. a rozhodně to stojí za poznání, rozdělal sem to obstojně. ale začínám si říkat, dokud je člověk mladej a plnej energie, měl by bejt hlavně mladej dřív než moudrej. je to časově limitovaná záležitost, to mládí... je toho míň než zbytku života, jak tomu rozumím. moudrej můžu bejt pak, to bude ta správná doba.
nesmrtelnost v tom netkví, ani tolik o poznání ta moudrost neni... je to hlavně o klidu a míru. a dokud mam pumpičku zdravou a pružnou, obejdu se bez toho.

pojďme si povídat a hašteřit se, milujme a tančeme, sněme a tvořme, hrajme hry, všechny ty hry, které jsou mládím. na moudrost ještě není naše řada.