sem za poslední dva/tři měsíce shodil deset kilo, dobrý ne?
ty poslední čtyři teda vinou střevní chřipky a neviděl sem je jít rád.
už sem si nemyslel že kdy znova použiju tu poslední díru na opasku, tuto nehojící se ránu na jeho kůži, připomínající časy minulé, hubené. časy kdy se mě netýkala žádná konfekční velikost... ale taky sem to mohl shodit jinde než v pase, že... nejsem z toho nešťastnej... příliš. chtěl sem si nechat nějakejch 78kg. ale co. zpět na starých dobrých 75... na to běhání a lezení co v poslední době dělám, je váha v tuku navíc. (to si namlouvam... že sem shodil hlavně tuk)

lezení... na boulderu. takovej malej návrat. všechno sem nezapoměl.. ale hodně mi toho pod kůží taky nezůstalo. baví mě to. je to takový poklidný, člověk musí udržet chladnou hlavu a rozvážnost. je třeba přemejšelt celym tělem. to já rád... a člověk vyleze vysoko tak akorát aby to nebylo příliš blbý na klouby si odsud skočit dolů do duchny. (to mě asi z toho baví nejvíc)
ok. nevim proč to dělam, doufam že ne kvůli ženský.
ale ještě tam je co pozorovat a učit se (nemyslim o lezení) a třeba mě to opravdu chytne, než to dojde. jedná se o fungování mýho myšlení přeci! to je to co mě zajímá na čemkoli... fungování lidí a věcí. (nevim přesně proč to furt opakuju)

takže co z toho: sem zbrklej, když sem sám. a sem pomalej, když sem ve dvou. když sem sám, jsem kupodivu mnohem emotivnější. reálně semozřejmě, ne že bych dával evoce znát více, spíš naopak. více prožívám ale méně to komunikuji. logicky.
zajímalo by mě, jak by vypadala společnost kde by nebylo zaběhnutou normou dávat najevo emoce které se od nás očekávají a otlačovat ty skutečné (od raného věku... tedy ne jako, že by jsme my, nemotorný jak jsme co se týká znalosti sebe sama, z ničeho nic začly mluvit sprostě a přestaly respektovat, že dnešní starý lidi sou zastaralejší než kdy dřív starý lidi byly. ). nepředstavuji si zrovna situaci při pohřbu nebo když se nekomu narodí postížené dítě. denodenní situace... kdy by každý komunikoval jen a pouze emoce které opravdu má, v jejich skutečném rozsahu.
asi by to nebylo špatný! jenom mnohem hůř pochopitelný, lidé by se mnohem více polarizovali a lidský mozek by se zdál mnohem méně připodobnitelný počítači... tak jak je většina z nás, lajků, chápe.
myslím že třeba já, kdybych se tímto řídil, byl bych z té skupiny lidí co by několik dní nehnula brvou a působil bych jako rampouch a potom bych pár dnů zase šíleně brečel a chechtal se, nebo objímal lidi a na jiný řval a na slunci tančil a ve stínech se plížil a mudrcoval o smyslu života.

ok, asi mi to občas ujede a přes veškerý snahy o nějakou společenskou masku, mi to čas od času ujede i v práci.
prej máme bejt sami sebou. to by sme měly. ale s tim nedovedu začít přes noc.pořád tam nějaká maska bude. nemyslim si že mé skutečné já, by bylo vítáno širší společností. někdo by se mě bál, jiné bych rušil a u většiny bych vyvolával nepochopení. a víme co v lidech vyvolává nepochopení.

většinu lidí ve svém okolí, pozoruji jako emocionálně velmi stabilní (nebavme se o ženách)... občas smutní, občas šťastní, většinou klidní. už sem potkal ekcentriky ke kterým bych se dovedl připodobnit. vždy neprostupná maska a pod ní záblesky energie a ta se občas vylilla ven, většinou odrážela, občas pohlcovala. pak sem potkal masky totálně zabarikádované... protože tam bylo zavřený, společensky opravdu nepřijatelný zvíře. ale těch bylo málo.

myslím že bych potřeboval bejt sám. pořádně sám, dlouho a daleko, tak daleko že by nebyl nikdo rušen  nočním řevem, ohni a kácením stromů.
třeba rok hluboko v lesích, mimo lidi. abych dokázal identifikovat, co z toho co o sobě vím, jsem opravdu já a co je maska. a pak bych se rozhodl jestli budu sám sebou a že se v tom stavu můžu vrátit mezi lidi a nebo jestli patřím do lesa a nebo jestli mi maska stojí za to, se zase vrátit jaký jsem byl, pouze zbaven věčných zaječích úmyslů.

____________________

musim se zase začít prát. strašně rád se peru. nejradši si troufám na větší a každé zranění mi dělá radost. bylo by super něco na způsob juda, nebo wrestlingu a v civilních hadrech. každý příde v tom co nosí... nebo nosil. nejlíp něco co připomíná to co si na sobě představí, když si pokusí představit sám sebe jak čeká v sámošce ve frontě u pokladny nebo na jede na eskalátorech.

____________________

v práci budou změny, řekl sem si o ně. musí být, nebo je udělám sám, formou odchodu. v pravdě, nevěřím že budou a nevěřím že odejdu. takže bude něco jako malé změny, díky kterým to tu budu ještě chvíli schopen tolerovat. ale šťastný nebudu a odejdu později. nemám pocit že se to můžu ještě něco naučit. něco obecně přínosného. už se můžu naučit jenom jak změnit sám sebe, tak abych zapadl a vzkvétal v tomto exototeráriu. a to bych se na sebe už nemohl dál koukat.
už je to ale v pochodu. a já na sebe zase chvíli budu muset bejt tvrdej.

____________________

potkal sem kamaráda z dětství. byl to kluk vedle kterýho sem se dycky cejtil jako blbec. jako že sem méněcenej a byl sem mu vděčnej že se se mnou baví. tak na mě působila jeho osobnost. a opravdu sem v jeho přítomnosti byl nezchopnej. jak to bejvá, když si o sobě někdo myslí že je neschopnej.
(ano, je to tak, ne vždy sem měl tak obrovský sebevědomí, jako to jímž disponuji dnes. vlastně nikdy.)
pomatuji se, že mi dycky pár dní trvalo než sem se z jeho stínu vymanil, po té co jsme se rozloučily. a s každým naším setkáním to na mě padlo. měl sem ho rád, je to fajn kluk a má v hlavě zajímavý věci. nikdy sem mu nedával za vinu jak na mě působí a nevyhýbal sem se mu. bral sem to jako že je to mnou.
no a teď sem ho potkal zas. a bylo to v pohodě, nemyslím si že je nějak nade mnou, nebo sem se tak necítil. ale ve chvíli kdy se mě zeptal jestli ještě vídám rodiče (což je mimochodem celkem debilní otázka... v šatně, kde sou i další lidi a vidíme se po patnícti letech) a já mu dal vyhýbavou odpověď (protože sem hned nepochopil na Co, a jestli opravdu na To.. tak proč se ptá) a on měl pocit že mi dal zásah a dál už pokračoval z výšky a konečně se uvolnil.
zajímalo by mě, jestli to takle má s každým. nebo je to našimi společnými prázdninami, kdysi dávno. on ctižádostivý mladší bratr kluka co vždy působil že nikoho nepotřebuje a dotáhl to až do amériky. syn zástupkyně ředitele a otce s rozumem kluka z rychlých šípů co je hrdostí a pýchou pevně připoután pod pantoflem, jež jej jako horkovzdušný balon, plněný chválou a cíleným obdivem vynáší až do oblak, odkud se příležitostně sklánívá a vydává rady a hodnocení, plácá po ramenou a nebo jde příkladem.
on, vysoký a pohledný, o kousek starší než já. v rané pubertě v kombinaci se mnou. starším bratrem který působí že nikoho nepotřebuje a nikdy se nesnažil to nikam dotáhnout, málo kdy se straral o to jak jej kdo hodnotil a většinou nebyl duší přítomen. ale vždy ochoten se podílet na tom co se děje.
asi to bylo na něm, jak se budem k sobě chovat a co budem dělat. tak reprodukoval chování jeho bratra k vlastní osobě, pouze o něco více s důrazem na mě, neboť mu to nebylo přirozené. ale já se nechal a jemu se to líbilo. provinile si to užíval až mu to přešlo v nějaký obrázek o tom, že takový jsem jsem já. a proto na mě tak reagoval i po té době?
musím ho vidět, musím s ním mluvit. potřebuji víc indícií.. halvně protože to muselo mít velký vliv na můj duševní vývoj... hrozně moc jsem si během toho kratičkého setkání vzpoměl na ten pocit méněcenosti, o kterém sem v koutku dušel věřil, že je neoprávněný ale nic sem neříkal a styděl se za to sám před sebou. vzpoměl sem si na těch několik prázdnin a na to jak se náš vztah vyvíjel a já to z ústraní pozoroval. i sem se tomu pokusil vzepřít, ale pak náš vztah nefungoval. a já to dycky ve jeménu těch čtrnácti dnů skousnul a přijal.
a ještě jedna věc je na tom zajímavá. ta vzpomínka byla potlačená. přišla rychle jako jiný, ale z mnohem větší hloubky v úplně jiných barvách a byly v ní i emoce. ty zůstávají většinou pouze ve vzpomínkách na nevyřešený věci.
chvilku bych se i bál, že setkání s ním by mě mohlo vzít zpátky a nedostatek sebevědomí a pocit že nic nedovedu, je to poslední co bych teď, nebo kdykoli potřeboval.



marně přemýšlím, s kým sem kdy mohl být skutečně sám sebou. kromě mého nejlepšího kamaráda Sněhoprince Podpatkáče (jméno bylo z důvodu iracionality pozměněno). napadá mě pár lidí u kterých se to hodně blížilo, opravdu dost blížilo. (rodina má vlastní masku kterou na mě dávají... celkem mi sedí ale je zkratkovitá... a já jim to nevyčítám)
a to mě vede k úvaze, že bych se třeba mohl snažit dostat do svého života víc takových lidí.... bylo by to fajn, mít něco takle jednoduchýho (jednoduchý koncept) za cíl. mít to po ruce jako opdověď na otázku co bych si přál nebo co bych chtěl. vždycky si musím vymejšlet nějaký ptákoviny, s timdle bych mohl i mezi lidi!... ok, asi nemohl :-D.

____________________

jít do toho lesa daleko a pryč. vymítit v něm kruh o průměru padesáti metrů. sekerou den, noc, den a noc dokud to nebude, odpočívat řevem a tancem a záchvaty smíchu. spoustu toho v průběhu spálit a ze zbytku, uprostřed postavit hromadochýši. na níž bych přes den seděl a v noci v ní spal.
nejíst, pít sníh, zbavit se oblečení. dělat cokoli co mi projde hlavou, fyzicky prožívat vzpomínky, kříčet a vztekat se, utíkat. a takle být, dokud nezbyde už nic jinýho než sedět v kruhu a nehýbat se a pak i přestat přemýšlet.

paráda!

____________________

byl sem nemocnej... ještě nějak sem. ale už to tak neberu... asi tejden sem proležel, nebo prohekal když sem nemohl ležet a musel pracovat. bylo to nepříjemný. a pak sem se jednoho dne probudil zdráv. poznal sem to tak že jsem se probudil s erekcí. což ještě pořád mimo nemoc je pro mne denodení standartka (tak jako pro plno jiných chlapců/mužů). měl sem z toho strašnou radost... pět dní to nebylo a já skoro zapoměl, proč že to každej den vztanu z postele.
je to strašný, nebejt nadrženej. člověk nemá pro co žít :-D
nechci stáří... hledat si jiný důvody vztávat z postele! dělat věci ze zvyku je strašně ubíjející. :-D (to abych to dneska trochu odlehčil)