docházej mi triky.

a abych měl vyzkoušený všechno, rozhodl sem se vzdát. kompletně

nepodařilo se. zatim.
některý věci se jen těžko opouštěj.
zakódoval sem si do programu spoustu věcí co tomu bráněj. sou to věci co se fakt hodí. dá se s nima dosáhnout hodně, dokázali mě podržet ve skutečně náročnejch situacích.
vycházel sem z různých válečnických a vojenských učení. bral sem i jinde, ale válečník převládal. vždycky mi přišlo že muži se dělí na farmáře, válečníky a učence. obecně. všichni sme všechno, ale u každého jedno převládá. někdy víc někdy méně.
válečník byl dycky můj. živil sem se jako farmář, živím se jako učenec(...), v srdci sem ale dycky byl válečník. čekám na svoji válku, na svoje poslání. mým úkolem nyní, je se připravovat, sílit a růst... řekl bych.

ale dostal sem se do bodu, kdy jsou mi tydle moje "mantry", protokoly, přístupy... naobtíž. brání mi v pokračování.
vytrvalost, odhodlání, silná vůle a schopnost překonávat se, jsou skvělý nástroje, když je potřeba splnit misi, splnit úkol, vybojovat bitvu.
jenže. jaksi. nemam misi, nemam úkol a nemam bitvu, než ty co si pro sebe vymyslím sám.
nemám cíl, nikam nesměřuju, nemám představu o svojí budoucnosti za kterou bych se chtěl ubírat.
a jediná válka kterou vedu, je ve mě, a bojuji sám se sebou. jako rakovina, napadá můj obranej system moje vlastní buňky a snaží se je vzburcovat k něčemu, co považuje za správný. ale správný to neni.

voják by se neměl nechávat nezaměstnanej. je třeba ho udržovat v pohybu.
ale já nejsem voják, já sem válečník. v tom je rozdíl. měl bych se pustit drilu, měl bych se naučit bojovat jen když je válka.

myslim že další věc, kterou budu muset udělat, je opustit všechno co sem byl a jsem. vzdát se člověka kterýho sem si vysnil. spousta mejch hodnot je založenejch na tom co vidělo dítě, obdivovalo, a toužilo mít, jednou až nebude dítě. spousta toho čím jsem, se odvíjí od strachů a tužeb člověka, kterej neměl pořádně ponětí, jak svět funguje a co je to za místo.
nemyslim si že to byla špatně odvedená práce, to ne. myslim že sem si během té puberty a počátků dospělosti vybudoval celkem komplexní iluzi reality co fungovala, vytvořil sem si osobnost která se mi líbila a většinu času splňovala, co se od ní očekávalo.
ale pak se otevřely další obzory a kompletní rekonstrukce se stala neodbytnou.

mohlo to bejt něco víc kůl. nějakej zážitek z bitvy, nebo nějaký zjevení třeba. ale já sem se bezhlavě zamiloval a následně si zlámal srdíčko vlastníma (neříkam že to nebylo třeba...zlámat se, nebo se zamilovat) rukama. (asi to o mě taky něco vypovídá, a válečníkovi se nelíbí co... ale válečník je dost zmatenej, tak se ho snažim nebrat zbytečně vážně) iluze se svými zákonitostmi, praskla a já se snažím v ní udržet a ignorovat že má velká část už je dávno venku a zpátky už se nevejde.
je to jako se bát o lidskost, když vám chtějí vzít šaty... řekl bych, ale cítím to jako kdybych se měl stahovat z kůže.
uniforma je mi vším, ale já nejsem voják!

občas už mám pocit že to bude, teď polevím a konečně půjdu dál. práce mi k tomu nahrává, je toho prostě příliš a rozum se zaobírá myšlenkama který bolí. chtěl bych se vzdát, v práci bych asi neměl, to bude lepší když neudělam.. ale nakonec, asi lepší než kdybych to nedovedl.
stane se, že se nitrozpytem dostanu hluboko a najdu páku, vemu za ní a předemnou se otevřou dveře. blížím se k nim a cítím čerstvý vzduch, teplo a světlo. jde se mi hůř a hůř, jímá se mě smutek a lítost, ale vím že uvnitř mě už nic nečeká a jdu dál.
jdu a cítím se slabě a je mi stále více smutno, mám ale pocit že se blíží úleva a s tím se mnou rozlévá uvolnění. přijímám smutek a na kůži cítím jak mizí to neskutečné napětí. už mám většinou oči plné slz a začínám plakat. chci se naposled ohlédnout než překročím práh, jako bych to nedokázal bez toho.
jenže to je chyba. jak se otáčím, všímá si můj stín že pláču. a to je podle něj špatně, přispěchá mi na "pomoc" snažím se ho odstrčit ale nevěří mi. vždyť pláču, to znamená že nejsem sto myslet čiře. a já mu nedovedu odolávat, byly doby kdy jsem jej miloval a ještě stále k němu cítím. snad příliš? nevím.

pak bouchnou dveře a já si uvědomím že z pláče sou jen mokré tváře a já sem zpět, jsem silný a připravený se utkat s čímkoli a kýmkoli, i sebou. mám zaťaté pěsti a jsem opět zavřený se stínem starého přítele, který by klidně vyhlásil válku slunci, jenom kdyby se na něj dokázal podívat.

tak nějak.... ale dělám na tom. už ale nebudu pokračovat v žádném směru, který by vyůstil ve vnitří boj. zaprvý mi to ubližuje. zadruhý, můj oponent je v boji mnohem lepší a zatřetí, proč bojovat s někým koho by mělo jít překročit.

dostanu se tam. trpělivost. a v rámci tý trpělivost teda ještě zkusim pár věcí... už mi jich ale moc nezbejvá v repertoáru.
předevčírem nebo kdy, sem použil těžký zbraně, nebudu vyjevovat oč šlo. ale jedna z vedlejších pomůcek měla bejt flaška fernetu a pár piv. bylo pak o dost snazší se dostat k bodu otevřených dveří, ale stejně tolik pak bylo náročnější se neohlížet.
nemyslim že sem se zlobil, nebo bych byl rozčílenej, ale ráno sem našel bordel jak po pitce orangutanů, pracovní stůl sem si rozsekal kuchyňským nožem, který sem našel zapíchnutý v dalším stole.
nakonec sem se docela zasmál... ale toudle cestou už to nebudu zkoušet znovu.

__________

a aby toho nebylo málo. sputilo se mi něco, co podezírám ze spojistosti s astamatem, kterým sem trpíval jako dítě. myslim že to bude duševním lowpointem kterej se mi odráží na zdraví. a věřím že jen co se dám dohromady, zase to odejde.
ale stojí to za zaznamenání hlavně z praktických důvodů. je to jako bych se nedovedl nadechnout. zatím mě to neomezuje, ale mám problém, ikdyž se nadechnu ze všech sil, zaplnit vzduchem celou kapacitu plic a přitom už se do nich nic nevejde. neděje se to neustále. jen občas. už asi týden. (je 5.4.14)