ve větru je prach, chlad nepálí a stopy v dešti neusychají předčasně. zvuky věcí jsou blíž. naslouchání vlastnímu srdečnímu tepu se po tak dlouhé době zase zdá uklidňující. "rčení" že strach vede k nenávisti už nezmiňuje jak strach nenásledovat a pravda, že vyhýbání se vlastnímu osudu vede k přímo k němu a ne jinam, v hledání směru také moc nepomáhá. skoro to zní beznadějně... ale naštěstí je venku i vítr a déšť a strašná spousta životů co mění tváře, tvary, chuti a ovlivňují názory a pocity. životy mají vlastnost nevyzpytatelně reagovat s jinými, a to s každým jinak.

pravidla a hrací plochy se mění a tak i hráči samotní. (šlo by to vyjadřit ještě v divadelní metafoře, ale pes sere na každém rohu jindy.)


letokruhy přibývají a ty staré už se nemění, ty pouze vedou živiny celou délku až ke koruně a v podstatě ani ne letokruhy samotné, nezáleží na jejich barvě nebo tvaru, jen že tam jsou... je potřeba aby tam byly. jejich síla a odstín jsou odrazem jiných časů. tvary stromů lze srovnávat ale co je komu po tom.
když je strom spotřebován tak jako život, oba končí v knihách. některé jesou zapomenuty a některé pokračují dál v podobě výrobků nebo vzpomínek.


mam teď v hlavě strašnej vítr, je tam nacpáno až to bolí a mele se to a nezváno se vynořuje bez jakéhokoli řádu. ale cítím se čistě, jako pramen, neustale omýván novou vodou. ledová voda na kůži bolí a to bude ten důvod proč se skleničky vyrábějí ze skla.
skoro mam pocit že mam v hlavě mraky a vodstva a koloběh co se děje jen světům, kdo by řekl že je to může takle bolet, zajímalo by mě co dělaj místo pití kafe...
jistě to zase přejde. bojím se však, že to nebude úleva.


chtěl bych si na hlavě vysadit špenát. >jou<..