zdálo se mi

spousta věcí a některý byly fakt moc a jiný fajn, ale žádná z nich dohromady nedávala smysl.

zdálo se mi ,že: ležel sem na prkně.. vlastně na několika sbouchanejch prknech, abych měl pohodlí asi. no a ty prkna byly strašně vysoko, no, a nebyla tam žádná konstrukce na kerý by stály nebo tak že bych po ni slezl nebo se spustil, ani nevisely ale byly pevný jakoby pevně přivařený na něco velkýho, stabilního a těžkýho... když strčim nebo zacloumam s čimkoli tak se to aspoň kousek pohne nebo zachvěje a to mi dává onen falešnej pocit že mam věci na háku, kterej si jiný lidi navozujou třeba tim že moc mluví a nebo jinak... ale tydle prkna ne. no, a to bylo dost hrozný, vejška byla v pohodě, s těma problém nemam. možná bych v tu chvíly byl radši kdyby se mnou ty prkna začaly padat. zase bych byl někde kde se vyznam. ale todle bylo moc. myslim že to byla noční můra.

mam strach z hloubek... neni to přímo strach, spíš prostě moc silnej pocit když si tu hloubku představim. rozdíl mezi hloubkou a vejškou, v otázce bytí nad, je hloubka mnohem horší, protože neni vidět na dno a na spoustu věcí mezi ním a mým "ažemětoštve" snadno zranitelným a co víc rozporcovatelným tělem.
na moři třeba.. žádný pocity a tak, ale když si při pohledu přes zábradlí představim že už nejsem na trajektu ale na nafukovací matračce... tak mě to, že daleko neni nic než voda vyděsí až jako druhý.

však k co nejlepšímu přehledu o skutečnostch ku hledání odpovědi musím přiznat, že v poslední době docházím k závěru, že sem mnohem radši na suchu než ve vodě. tentokrát s tím hloubka nemá co dělat. de spíš o tu část kdy se ve vodě nemůžu zastavit, pootevřít pusu, stichnout a zaposlouchat se, rozostřit zrak, mít přehled o okolí, vypnout a nechat myšlenky volně se promenádovat... šplouchá to, teče si to kam chce, musí se to šlapat a zanechává to nepříjemný pocit mokrosti která skresluje pohyb vzduchu a jeho teplotu... a nejsem divnej, jen se na takový věci prostě spolíham jako se jiní spoléhají na hlubší výstřih nebo že žijeme v civilizovanym světě či jiní zase že musí existovat něco jako vyšší bytosti.
věřím snad v přehled? v něco co jsem o několik řádek výš, dost prostou poznámkou, vyškrtl z listu věcí "lidem"(a další) přístupným?

hned několik věcí co si neumim vysvětlit aniž bych se neuargumentoval k jupiteru....

/argumenty, to slovo se mi líbí už jenom tim jak zní./

onehdy a tuhle sem se dostal opět do opratí myšlence o chápání věcí okolo sebe. a došel sem k tomu, že toužím veci pochopit. a že pochopení věcí znamená udělat závěr nad něčím co jsem nějaký čas skoumal a nyní si myslím že o něm mám dostatek informací a jsem schopen je poskládat v obrazec co sem si přečet v knížce že tak ma vypadat (obrazně řečeno). hm, jenže to je dost nebezpečná věc.
protože mezi závěry se dost často a naschvál vyskytují mylné závěry, a ty můžou pokud se okoření způsobit třeba válku (řekl sem aby si každý uvědomil že to tak fakt je). tedy vyvozuji že jediný správný spůsob pochopení věcí.. neexistuje a ten správný spůsob jak se vyrovnávat s okolím je jej sledovat a chápat bez zbytečných závěrů které, když se člověk zamyslí, vznikají hlavně z lenosti.
samozřejmě nelze utvářet názor či náhled bez jistých poznámek a mezisoučtů, ale vzhledem k tomu že každá věc lze chápat nekonečně spůsoby (nevim jak sem na to přišel ale příde mi to logický) si musíme připustit že i třikrát podtržený výsledek musí být mezisoučtem. (a pokud tu teď hlavoukroutí nějaký matematik, tak kruťsi ale matematika je pouze jeden ze spůsobů nazírání na realitu,či,co (ačkoli nejspolehlivější na jaký sme zatím přišly, myslím))
a pokud tendle chumel neutříděných myšlenek dam dohromady, vychází mi že celé lidstvo a každý člověk sám jedná na základě mezisoučtů, nedokončených výpočtů, sic podložených ,aleneuplně, věcí a neuplných neuplností.

a těď to fakt přeženu opět pomocí příkladu: představeme si schodiště. není upné, chybí část základů, stupňů a vlastně všude kousek nebo snad kus chybí("neuplné neuplnosti jak sem to pracovně nazval")... no a po tom schodišti se hrne dav. nekonečný dav(lidstvo) ty schody můžou něco unést, ale pak se zhroutí(musí) jako most a lidé na schodech zemřou v sutinách. ale hrnou se další a ze starých dílců schodů budují nové(další mezisoučty) a celé panoráma se opakuje. a my, ti jež nemají výhled na onu scénu a dost možná sou jejímy aktéry musíme doufat že onen slepý dav nebuduje schody stále kupředu jak idiocie a ignorance velí ale že stavíme a umíráme v kruhu(poučeni ze starých omylů na které teď (obrazně) stavíme další omyly) a že jednoho dne bude val mrtvých těl tak vysoký že lidstvo konečně bude mít větší rozhled a zjistí zdali se nacházíme na pevnině či na pustém ostrově.(a možná časem vymyslej jak ty schody postavit tak aby se nezbořily ale: zaprví je to moc optimistická představa a zadruhé mohly by tou dobou přijít nato že z nějakýho důvodu je vlastně stavět nemusí a to by byl konec krásným věcem jako je láska, sex a dobrej pocit z čehokoli)

a pak se nabízí otázka jestli je úkolem lidstva najít ono tajemství nad mraky nebo jsme zamýšleni určením k hledání než se monstrózní hromada těl zhroutí.
a proč se zamýšlím nad lidstvem? no, protože většina věcí jež se týká lidstva se po drobných úpravách dotýká i jedinců samotných... !!neb poučeni z předešlých stavíme své nové omyly znovu a znovu snad jen z nudy a hladu.


možná sem se zamotal ale nepsal sem to zbytečně