je mi nejzlejc jak mi kdy bylo.

původně sem o tom něchtěl psát... aby to někdo kdo by to mohl číst nevzal jako volání o pomoc nebo mu nějak nepřišlo že je třeba s tou informací něco dělat.

neni to volání o pomoc.. .. jen je to potřeba zaznamenat. je to milník.

neni mi jak pomoci. v tudle chvíli se to prostě musí zahojit. nedá se nic dělat. kdyby bylo pomoci, pomohl sem si, nebo si o pomoc řekl. byl sem tam a támhle, dělal tamto a tamto a nic nepomohlo.

nesmim se tomu dál vyhejbat. je třeba se zahojit a naučit se s tim žít.

...

vlastně je mi pomoci... jeden člověk by měl tu moc. ale na toho se nelze spolehnout... bylo by to skoro jako chtít po rybě aby se učila chodit.

chtěl bych naučit rybu chodit, dokázal bych to. dokážu téměř cokoli (krom budnutí si nože do nohy... to prostě nedovedu)... ale musela by mi pomoct. nedokážu rybu učit chodit, natož ji to naučit, aniž by sama chtěla.

jenže rybě se do jezírka vychcal pánbu a ta je teď přesvědčená že spolkla všechno moudro světa. a o chůzi nemá zájem protože doplavat se stejně dá mnohem dál. 

což je samořejmě pravda, na zemi ji mnohem víc prostoru k plutí než k chůzi. 

ale milá ryba je v jezírku co by snadno šlo zaměnit s kaluží. 

to že se někdo narodí ve vodě a od narození umí plavat, neznamená že může plavat. a funguje to i obráceně. vlastně to neni že by jedno bylo lepší než druhý. jedno bez druhýho je prostě nedostatčující, pokud člověk něco hledá a nebo někam směřuje, nebo se prostě jenom má někam dostat.

občas je třeba nechat se nést proudem, občas se životem jentak proplouvá a občas je potřeba zvednou vlastníma silama celou svojí váhu (něco jako přenést se přes sebe) a kousek se poponýst, než lze zase plavat. 

sou tací co většinu života plavou a chodí zřídka a jsou chodci co se občas nechají vodou svézt. nedá se ale někam směřovat a dělat pořád to samé.

to se snadno stane že ryba začne plavat proti proudu a život stráví hroznou dřinou na jednom místě, aniž by cokoli kdy viděla. nebo prostě leží na dně svýho ledovýho jezírka, hrdá a umanutá, plete si moudrost z knih s moudrostí životní a obráceně, zatím co na ni postupně všichni zapomínají.

ale ryby sou ryby a nebyly naštěstí nadány láskou. jinak by se musely zákonitě zbláznit.

_______________

kdysi mi, můj tehdejší mistr řekl, že se neumím vzdávat.

nerozuměl sem a přišlo mi to jako hloupost.

několikrát už sem se k tomu vrátil, párkrát sem měl pocit že to teda nakonec asi dává smysl, než sem skončil u toho, že jediný na čem záleží je kolik má člověk síly a vůle. a že když jí člověk má dost, tak nakonec ani neni potřeba se vzdát. třeba vás prostě někdo zastřelí, to je přece snažší než se vzdát. a nebo prostě časem přestane bejt o co bojovat když člověk bojuje příliš dlouho bezvýsledně.

a dneska sem v situaci... kdy je třeba se vzdát. přímo toužím po tom se vzdát. ale nějak se mi to nedaří. nikdy sem se to nenaučil, neměl sem jak, nechtěl sem.

a teď musím opustit něco kvůli čemu sem dokázal tolik věcí, přemohl tolik nepřátel a dokonce opustil staré druhy ve zbrani... rozum a zvíře, protože už nemohli dál.

a co musim vzdát, je fantazie o rybě a o tom jak se chtěla naučit chodit.

tak jako se nedovedu bodnou do nohy, vím že ryba nedovede milovat.

a to je něco bez čeho to někdy prostě nejde.

Jenže! namítal by jeden, že pro lásku bych se do nohy klidně bodnul. 

druhej zase kaboní, že ryby se přece daj nějakou vzdálenost nosit!

Bodni se do nohy! to je cesta k poznání! 

jakmile se vzdáš jednou, už nikdy se nepřestaneš vzdávat!

až se vzdáš, tak to teprv začne pořádně bolet! 

a jako každý smrtelník žijící s vírou že i nemožné je možné a přesvědčením že jenom nemožné je nemožné a vzhledem k nejistotě o tom co je nemožné, se nemožné nestává možným, ale ani možné se nestává nemožným. a tak proč by mělo cokoli být nemožné? třeba nic není možné a jakákoli představa o jakékoli moci nad čímkoli je nemoc z lásky. kterou člověk chytne krátce po narození a nemusí se z ní nikdy vyléčit.

ehm ehm... a jako každý takovýto smrtelník, zákonitě musím trpět.

čož beru. trpění mě nikdy neodrazovalo od života. a to že teď trpim hůř než kdy dřív, neznamená že to neni nejhorší co kdy bude.

musim teď vzdát svojí víru v mluvící ryby. musim se totiž začít hojit a to mi tadle víra nepovoluje.

_______________

nesouhlasím s realitou a proto nemůžu přestat brečet. to sem nedělal ani jako malej.

vody sou plný ryb... to mě má utěšit.

nejenom že sem ztratil tu rybu, já se ještě budu muset zbavit víry, která se vztahuje i na plno dalšich věcí.

nechci totiž strávit zbytek života plaváním na místě, proti proudu.

mam pocit že zabíjim kus sám sebe, kus kterej je krásnej, ale do tohodle světa prostě nepatří. a ten kus je tim neskutečně ukřiděnej a nehodlá mi to usnadnit.

šak já se časem vzdam. musim přeci. todle nejde dlouho vydržet. neni čeho se bát. jenom já se teda bojim.. ale to je uplně přirozený. prostě se pust. držíš se zbytečně. věř mu, on se jenom málo kdy plete.

........... shi i  i   i t! ... shit.

!

____________________________________________

pokud si v budoucnost devedu vybavit jak se toudle dobou cejtim, tak si docela snadno odpustim tendle příspěvek. a vás, mí případní čtenáři, žádám o tom samé.