jenom doufám že už to nikdy nebude tak drastické stejně tak jako vím že vždy to bude jen a jen drastyčtější.
seděl sem předevčírem s Květou, prostitutkou. seděli sme na posteli, ona mi povídala příběhy co se mi před tak dlouhou dobou vypařily z hlavy a já mezi svými prsty pozoroval prkenou dubovou podlahu. mohl sem si o ní myslet spoustu věcí. například jak asi vonělo to dřevo když se sušilo na hráních na pile. věděl sem jak voní dub. byly časy kdy jsem ho vdechoval a nechával bobtnat ve svých plicích v horké koupeli v lázních nedaleko domu co už není, co sem v něm měl život.
předevčírem sem si tu vůni nedokázal vybavit. možná sem plakal ale bylo to tak potichu že jsem nerozeznal jestli pláču smutkem nebo prázdnotou, možná radostí. nemohl sem to rozpoznat.
Květa mi povídala o mužích z vojsk které jsem ve dne vyhlazoval. byli sme vítězná armáda, byli sme živy. proto museli všichni zemřít.
nepamatovala si jejich jména, bylo jich tolik. vyprávěla mi o jednom co si nechal ostříhat nehty a pak odešel. prý se třásl a prosil ji aby na něj nemluvila a pak když ho stříhala tak plakal, než odešel tak se ji vyzpovídal že už to nebolí, proto že plakal. nezbylo v něm už žádné další místo pro bolest. měl prý hezké nehty, silné, a měl za nimi krev.
další si většinou žádali obvyklejší služby, byl tam jiný a ten ji prosil aby ji mohl sledovat při spánku, nejdřív nemohla usnout a když se jí to podařilo, on ji nedokázal sledovat. tak předstírali.
bylo to jako číst knihy které sem ještě nestihl napsat ale byly vydány dříve než sem se narodil. všichni ti muži byli já. a já jsem strach který stvořil vše co dokázalo milovat a zničil vše co nemilovalo. nic se nezměnilo. avšak mnozí museli padnou. pro nic nebo za něco čemu zatím nedokážu porozumět.
jenom Květa se neměnila a její pokojíček v prvním patře nad uličkou ve které se toulali psi kterým hazívá knihy vázané ze svých snů.
armády proudí jejím městem a všichni muži umírají aby přišli jiní toužící slyšet o těch co tu byli před nimy, takových jací skutečně byli.
Květa si nepomatuje jména ale ví o nich mnohem víc než jakákoli kronika.
všichni touži po tom vědět že jsou lepší. musí přece být když zvítězily.

nelhala jim, už dlouho jim nelže. a noví muži neustále vítězí. snad proto že jsou lepší, musí přece být.

musí se ale nechat že počasí je teď krásnější než kdy bylo a řež v ulicích pod sluncem se teď vede pomocí bajonetů a niž více zlými slovy. umírání je tak mnohem milejší a upřímější. optimistické je to že vždy musí být alespoň dva muži aby se navzájem mohli zabít. a Květa a její psi si je vždy budou pomatovat.

jednou jeden muž zestárne, možná