sním o cestě zpět, rozhlížim se po cestě jinam a nezpomaluju na cestě kupředu ku nejasnému cíli. dost možná se o něco strašně rozflákam, protože mě z toho celýho k pláči pálí oči. a jedu rychlejc a rychlejc protože se bojim sám sebe a kdovíčeho ještě.
zajímalo by mě kam mě vemou až se rozsekam, pokud to přežiju samozřejmě.


smích prej léčí, říká se a já tomu věřim, tak proč sem si žádnej nezabalil na horší časy? prej bude hůř, říkáse a já tomu věřim. tak proč neustále cejtim spálenou gumu? kdo by řekl že za lesem bude řeka a za tou les? asi jich bude víc, tomu věřim. tak proč se cejtim jako držkou v bahně na plácku za barákem kam choděj chcát zedníci?


člověk se honí za tvary a barvami a ty přitom lze vnímat pouze dvěma smysly a to jeden z nich je dost nespolehlivej. nestačilo by si prostě zaškrtit prst? i gues not.
jednou si "toho" všimnu. napíšu si do dlaně nějakou sprosťárnu a na kapesníku si necham vyšít psí kost. budu nějakou dobu nosit ponožky s tenisovou raketou a na batoh si našiju komický křídla.


vedlejšim produktem snahy o vlastní integritu se lehce stane monstrum. a to mi momentálně cupuje sval na levym lejtku. cáry svalstva a kůže na všechny strany, šlachy zmítající se, crčící jako nehlídané požární hadice, kotník chybí a holení kost ulomená téměř podélně, jaksi nepřehledně trčíc se rozeklaná pohupuje a natřásá do rytmu bolestné křeče. skoro jako kdybych šlápl na minu, řekl bych. ale todle znovu začíná a končí s každým otevřením a zavřením očí.


"měl bych asi udělat něco co sem ještě nezkoušel" slyším se říkat si a uvědomuji si že tak to všechno začalo. a tak mě napadá "je to třeba? neni mi takle docela dobře?". a uvědomuji si, že právě to rozhodnití že Je to třeba, to celé začalo. a tak si říkám: "fuck?!" a dochází mi že sem dost ospalej.