je lepší psát nadpis předem, či naposled?*

už je to nějakou dobu co se můžu hýbat, a v tuto dobu už sem v oblasti krku a zad vyléčen.
a je pravda že už si ten pocit nedokážu pořádně představit... co sem tu popisoval a tak. když to vezmu v dosti nezvyklém úhlu vnímaní a uvědomím si že bych tam našel ten pocit který mívám když někdo potřebuje helfnout a nebo aspoň povzbudit. je tam.
a přece sem ho předtím nezaznamenal, myslel sem si že vím že si na to už nevspomenu a taky bych si třeba nevzpoměl, nerozmáznout to tady. a tak jako mě předtím minulo povzbuzení a soucit mě nyní zasáhla nedůvěra mě.. nebo snad jeho?

je to dost složitý psaní. jestli k takovémuto uvažování není uzpůsoben jazyk, nebo mé myšlení? asi bych se zase dostal na složitou vodu a ještě dál od břehu.
každopádně co mi vyplívá z myšlenky bez mezipopisu a vyjádření(asi sem ho vzdal): záleží mi na tom kdo jsem byl a mám ho rád(občas je to těžký jako s bráchou),...toho kdo a kým sem byl. a záleží mi na tom kým a čím budu ale ten kdo budu je mi v tuto chvíly vcelku ukradený. beru to z pohledu vnějšího a vnitřního. a pokusil bych se ještě přidat jak je to s tím kdo jsem a kým sem v současné chvíly ale v tomto způsobu nazírání je velmi těžké zaznamenat rozdíl mezi současnosti a minulostí, a když, tak je ještě problém přimět se abych dle toho hodnotil.
nemusel bych samozřejmě hodnotit současnou chvíly ale například dobu ale pak se mi nedostává náhledu k hodnocení a šťourám v minulosti.
nic nemá cenu se dál rozebírat tímto, myslím že to bude dosti suběktivní a zbytečné je tedy nadále rozebírat se příkladam.

byl by to děs to nějak srozumitelně napsat kdybych se s tim páral.
a co to znamená? je to příběh o neopětované lásce? je tato neopětovaná láska důvodem k lidské rozporuplnosti, je snad příznakem nebo lidstvím samotným?... no, to asi ne.

mají to tak všichni? či věstšina alespoň? může to být nalezená díra ve schodišti k mému egoismu... :) ..... není ego krásné? co když je to co člověk hledá, třeba je slast být egoistou, a nebo ne teda. (já nevim... ikdyž to zní dost divně.)
každopádně neopětovaná láska nikdy nikomu neudělala dobře(bez hlubší úvahy).

chtěl bych si někdy sednou t chlapcem kterým sem byl a mužem kterým budu. jenže v tu chvíly by nám chyběli všichni ostatní a já bych byl třetí kolo na byciklu.
pak mě napdala představa že by se sešel ten nejmenší(od doby kdy umíš přemýšlet... mě se to datuje od nejakejch patnácti... předtim to byl elementární vývoj a základní poznávání světa... velice důležité období ale k tomuto hovoru nepotřebné a možná i zbytečně matoucí) a ten finální(ne konečný, abychom nemuseli zahrnovat nepředpokládaná umrtí) (bez utrpení ze smrti teda ale nepředpokládám že v ve více pokročilém věku se budu měnit takle rychle)
konec závorek.... a v představě takového setkání u stolu k diskusi by došlo buď k výbuchu a nebo zmatku a možná bych třeba byl schopen opětovat tu lásku naprosto neznámé osobě která je mi tak podobná a zároveň vzdálená.
a nyní v této představě naprosto neschopen úvahy nad výsledky prahnu znát jak bych na sebe reagoval......... možná bych se nenáviděl... jako umí puberťáci nenávidět rodiče(hlavně ti televizní). možná bych se bál a možná bych i utek nebo si skazil náladu na dost dlouho, a to stále uvažuji z ohledu toho mladšího.
možná bych si troufnul něco předpokládat i za staršího ale netroufnu si.

ale něčeho podobného lze dosáhnout usednuli se svým otcem nebo dědou... ale, nikdy sem to nedokázal docenit až dnes. však kromě základního vývoje mě nechávají tápat nebo snad ještě nedohládnou finále... což mě vede k dalšímu poznání které se škodolibě zrcadlí ve veškerém lidském konání a to že není finále ani cíle, je jen konec

a ještě jedna drobnost k tématu co mi skočila do hlavy... jak vlastně milovat člověka kterého vůbec neznám. někdo to prej umí... nějaký zbožný lidi snad, mniši z televize nebo bůh (idyž ten nás podle všeho všechny zná).
ale s toudle houbyfrází, jako že miluj bižního svého a že bližní je vlastně každej člověk protože sme v podstatě všichni stejný a že to tak někdo fakt dělá, si nějak nevim rady.
protože mou současnou osobnost zná jen někdo kdo je mi levej a to ten kdo budu.... asi mi k lásce nestačí podstata... tu bych občas až dokázal nenávidět tu lidskou podstatu, nebo je to lidskost co se mi hnusí a podstata je stále to co mi uniká? je podstata láska? teď si řídu jako ptající se tmy... ta neodpovídá.
(:D:D asi bych dokázal kecat celou noc) tma člověka provází odjakživa, a dycky se ji bál. je snad nevětší obavou že nedojdeme odpovědi? nikdy to nebyla tolik tma jako neznámo.
k zamyšlení by bylo jestli člověk vynalezl umělé osvětlení že strachu z neznáma či jen čistě k orientaci? aby v zmimě mohly dělníci pracovat déle a tak?.... a co je horší? strach nebo člověk?

*po dnešním "výkonu" si vskutku nejsem jist

....asi předem... to je jednodušší