dělám od tmy do tmy ale to jen proto že je teď furt tma. příde mi to tak víc než kdy dřív.

vážně dělam ty věci se životem jak sem psal. některý sou dost děsivý a zároveň skvělý, další sou zábavný. některý se vlečou a jiné mizí jak se mi mění priority. svět má teď uplně jiný tempo.

vlastně pořádně nevím co vám psát. myslím že už sem nepatřím. nebo sem teď mimo.
jedno z toho to bude.
mívám stařecký nálady, takový jako že retrospektivní. stýskám si a raduji se, lituji a děkuji, kaboním se z oken a nebo se přihlouple usmívám a děsím/bavím lidi vně oken. oken tramvají.

na něco jako osud bych nikdy nevěřil. ani bych se nenadál jeho existence kdybych o ní nevěděl. a kdybych byl chytřejší tak ho dokážu i vidět napřed. ale to je zase jako s těma dvěma zrcadlama co sem tu o nich jednou něco kvák. (ví někdo co mám na mysli?)

respekt a strach jdou ruku v ruce a teď mě napadá jen jediná elevace strachu, která automaticky popírá respekt, je to zášť. (chtěl bych to rozebrat a rozvést jako za starých časů)
Sem děsnej klikař, ale nemůže mi všechno vycházet pořád ne? snad jedině kdybych na ten osud věřil. vím-li o něm, sem jej schopen nenávidět. ale zatím akorát vím že je snadné mít rád něco co má rádo vás.

kdybych aspoň nebyl tolik zvědavej...