říkali mu Ten jež hledá duše v kamenech.
a za zády se šuškalo že mu ještě žádná nezabrala
pak přišel mrak oblázků a nerozemlel je na prach
pronásledovaly ho tisíce kamenů, všechny omleté na oblázky
to tím mrakem, hemžil se a proudil jako pět tornád v hospodské rvačce
duše kamenů mají bolesti, jsou to nejosamělejší duše ze všech.
i v tom mraku byl kažý z nich úplně sám.
a on přece chodil a kameny budil z jejich svobodného spánku
jenže když samota se samotou se snoubí vzniká jen samota pokud se dá říkat že vzniká
a tak chodil a budil kameny aby nebyl osamělý tak sám.

ale teď už všechny kameny zase spí. dostihly ho a rozemlely.
a mlely tak usilovně že se samy rozemlely a vznikla hora prachu
prachu z muže a jeho kamenů a spousta samoty utíkala na všehny strany
nakonec hora zůstala uplně sama, spící ve vzduchoprázdnu v míru
a je tam pořád, obalena spoustou svinčíku a bahna a rostou na ní stromy
chodí po ní lidi, ale ješte se žadnému nepodarilo vzbudit jediný kámen.
zkoušelo jich to už hodně...