složení výrobku:

osobnost člověka je tvořena vzpomínkami.

osobnost je paměť.
spoustu ze vzpomínek ze kterých je člověk upleten si ani nemusí pomatovat.
pro sebe samotného je člověk osoba se kterou tráví svůj život a důležité je aby si uvědomil že je sám se sebou nebo snad sám sebou. pak přes to hluché místo ve výhledu teprve dokáže spatřit okolí, přestane se trápit okoukanou siluetou kohosi ve svém životě a soustředí se na "hvězdy"

"don´t focus on the pointing finger, or you miss all the heavenly glory" - bruce lee, enter the dragon
(nejsem si jistej zněním, už je to chvíli co sem to viděl a nechci po tom pátrat... důležitej je obsah)

tehdy v sobě člověk konečně spatří sám sebe a může začít v dlouhé cestě pochopení sebe a druhých. nebo i v očích druhých je jeden tvořen výhradně vzpomínkami a ne jenom na něj přímo, však i na malé zmínky o něm ba dokonce tvar lícní kosti může v paměti druhého vyvolat něco vdáleného a nesouvisejícího.

kdykoli mluví spolu dva lidé jde o komunikaci nejméně čtyř osob: prvý, ten jak si prvého druhý představuje, druhý a druhý v očích prvého. (pak ještě jak si prvý myslí že jej vidí druhý a ....)
(abych pravdu řekl tak tento odstavec sem se trochu inspiroval od pána jménem- don miguel ruiz)

proto je komunikace dvou lidí složitější než by se zdála a pokud se do hovorů připlete "prvý tak jak vidí sám sebe" začíná to bejt zmatek. ale to už bych odbíhal... prostě: zjednodušit znamená jít kupředu

____________

jsou teorie které existenci zjednodušují.. teď mě nic nenapadá... prostě teorie o nekonečnosti (nic konkrétního). které věc vytrhnou z nesrozumitelných vírů okolností a vše vysvětlí a člověku poskytnou nepříjemný ale opojný pocit maličkosti v poměru s ostanímy věcmi velikostí nepodstatnými.

pak jsou teorie které věci v odvrhované ale nádherné a všeobjímající ignoranci, začnou rozebírat nekonečností všeho opomíjené, velikostí nepodstatné maličkosti.
některé člověk ví a druhé jej zaskočí. a nic není větší než cokoli jiného protože velikost je v nekonečnu nespecifikovatelná míra... až na tu kterou si lidstvo specifikovala ale teoreticky musí být mylná.

pak si člověk uvědomí svoji zásadně mylnou představu o nekonečnu a z těžka se přinutí začít znova aniž by zvážil jestli to samotné není v rozporu s jeho hledáním(asi mluvím hlavně o sobě).
tehdy vyvstane ta neopominutelná, zlomová otázka: jestli je takového hledání schopen už jen po fyzické a psychycké stránce jeho existence.
je třeba vzít v úvahu že člověk a ani nic jemu známého není nekonečné a přece něco musí být.

jeden by se nejradči odprostil (ne že bych věděl jak.. todle neni dopis před sebevraždou kdyby to někoho mátlo... to vubec ne)... ale ten lidskej život taky dost stojí za to.

a sme na začátku... uvědomit si co sem... ... a hlavně se s tim stotožnit a naučit se s tim žít.
něco jako uvědomit si co sem za osobu, přijmout to že sem osoba....... a dál do nekonečna a člověk si představí jak je na konci nekonečna a chápe vše, dojde mu že je to blbost... pak si nějak nasupluje tu neskutečnou představu nekonečna a nejradši by se tím přestal rozebírat a přišel na to nějak sám od sebe jako na všechno doposavaď. leč valnost je nejistá.


proč musí být všechny cíle reálné? abych je dokázal ve svém životě splnit? NASRAT!
chci se promítnout v nekonečnu, chci jej dohustit nebo cokoliv... aspoň jej vidět, pochopit a možná jít i dál pokud mi na tom tou dobou ještě sejde.
musí být jednoduché, teoreticky pokud někde nedělám chybu tak musí. jít k podstatě a pak už to bude jenom kousek... což znamená že vůbec nevím kam směřovat. a k tomu ještě žiju svůj život takže jsem hledačem nekonečna jen na poloviční úvazek. a možná sem v tom i úplně sám. asi sem blázen nebo k tomu jenom směřuji.. ale mě ono hledání dává smysl k žití v nesmyslnosti(přídu na to) bytí.


ps.: kdyby něco nedávalo smysl tak je malá možnost že sem to nedokázal napsat tak jak sem chtěl... samotnej text nebyl účelem

_______

láska je bizardní... čuju v ní něco neopakovatelného a možná i nekonečně zajímavého. lze jí žít víc než život.