líbjej se mi holky ze starejch francouzskejch filmů

všiml sem si že v poslední době kvalita mích příspěvků dosti upadá a proto sem se rozhodl napsat tento příspěvek (který ani já nehodlám hodnotit zdali je kvalitní) po kterém dále přispjeji až obrázkem(dělat si ultimáta sám na sebe... to je hovnařina) nebo nějakým jiným aspoň polovičně kvalitním příspěvkem... vydíte tam ty zadní vrátka? to sou vrata jak do pole co? sem prostě brokolicový lupič! muhahahahahahahahahahahahahaha ... muhahahahahahahahahahahaha ..... MUHAHAHAHAHAHA *dávení*

jako malej sem netoužil po tom býti kosmonautem, nebo presidentem, či pornohvězdou ani o popelářinu a podobné věci nešlo... chtěl sem bejt (ale to už je zase jinej příběh)
zato neska vím jistě jedno! chtěl bych být černokněžníkem!!!!!...!!!!!!!!!!!.....!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

->!!!<-

nejsem kmán!

gaga k čemuž bych chtěl dodat a dodám: HA Ťa ťa (a dodávám)... ňA.

říkám to často a říkám to rád, a taky nevím proč to říkám a nejsem si plně jist tím co to znamená ale říkám to často a rád!!! rád!!!

(akce duch.. long time ago(to je přibližně rok a půl zpátky))

proč?

proč sem sem dal povídku? a proč zrovna tudle? a proč se na to ptam...?
bod prvý: no, protože se mi chtělo. a protože se mi chtělo napsat dlaší příspěvek neb jsem dlouho nepřispíval(nějak zatostojícně), a nechtělo se mi vymejšlet co psát ......(spousta keců)
dod druhý: jediná má povídka co má konec. fakt.. mam spoustu fragmentů... a dobrých, dle těch jež se k nim nějak dostali.. a mě se s odstupem času taky celkem líbí. jen sou to prostě fragmenty. tadle se mi nelíbí uplně nejvíc a dlouho sem si nemyslel že je dobrá(nebo přijatelná) přes to co mi říkaly ti jež ji četli ať už mi to říkaly z jakýchkoli důvodu. a tím myslím cokoli z toho co mi říkaly.......... ale hlavní je to že má konec
bod třetí: bo sem si sám nebyl jistej a takle si dycky pěkně utřídim proče a prota... prostě mi, když sem se sem přišel neska podívat, přišla nějak nepatřičně spočívající

a abych ji nějak zpatřičnil: je stará asi .. dlouho.. půl nebo rok? možná dýl.... . a vostatní je vitacit

Konec Orvela vlkodlaka

povídka, stará, poměrně. díky, nemáte zač.
ale nevim jestli je to ta opravená nebo ta verze s chybama... a je ti to jedno




S omítkou padal prach, podnes tlející v hustých nánosech všude kam se dostal, tlumené rány a údery, se dunivě rozléhaly temnou místnosti. Na starém křesle s jakoby zázrakem zachovalým čalouněním, ležela vrstva prachu jako na všem ostatním, od řezbami zdobeného stolu z masivu dnes již jistě prolezlého červotočem, několika židlí v podobném stavu až po postel na níž ležel mrtvý muž v pokročilém stádiu rozkladu. Na křesle bylo ale něco zvláštního, byl v něm jakoby vysezený důlek, vysezený ve vrstvě prachu a místy šlo spatřit strukturu potahové látky, barva již vybledlá nyní převzala odstín prachu, který pokrýval celý pokoj. Jediné světlo se dostávalo dovnitř skrze pár, nejspíš zubem času, zničených a chybějících žaluzijí směřujících pravděpodobně na balkon. Proužky světla, natahující se pokojem, ozářily mimo obličeje mrtvého i zdi a až tehdy by si pozorovatel mohl všimnou obrazů, pod vrstvou prachu téměř splívaly se zdí. Světlo také ozářilo televizi, zrnící na stolku před křeslem. Podlaha dříve snad pokrytá kobercem nyní pod tlustou vrstvou prachu nebyla vidět, pouze mezi postelí a křeslem se táhla šouravým krokem vyšlapaná cestička, v níž pod vrstvou prachu bylo možno rozeznat spuchřelé a rozpraskané lino.
Rámus ozývající se celým domem byl stále hlasitější a hlasitější, s každým novým úderem či ránou z kdovíjakého důvodu se ze stropu a stěn sesypalo něco prachu. Ohnisko onoho Rachotu se přibližovalo k pokoji. Ze slabších ran již bylo možno rozeznat výstřely, silnější rány zněly jako by něco těžkého naráželo do stěn a o několik minut později bylo slyšet i výkřiky. Nyní již nebylo sporu že šlo o boj. Dlouhou bitku která se odehrávala ve starém opuštěném domě uprostřed z bůh ví jakých důvodů vylidněného města. Boj se pomalu přesunul až do místnosti nad popisovaným pokojem. Provázeny mnohými vystřely a výkřiky, duněly tupé nárazy domem a s každým z nich se ze stropu sypalo více a více prachu a omítky.
Orvel sváděl boj o život a věděl že na jeho konci o něj přijde, jako poprvé v rodné vesnici při útoku vlkodlaka. Všem tvrdil že už si nepomatuje jak to bylo ale moc dobře si to pamatoval. Nyní však ho nečekal žádný jinný spůsob existence, tady šlo o víc než jen o život, šlo o duši.
Měl mnoho drobných zranění, několik průstřelů končetin, jedna rána mu rozdrtila kosti v zápěstí, ruka mu jen tak plandala a už nebyla v boji použitelná. Protože kulky kterými, nejspíš lovec odměn střílel, byly stříbrné, zranění se nehojila. Orvel měl na začátku boje také střelnou zbraň, měl AKáčko ale náboje mu došly stejně záhy jako přišel o pětici svých kumpánů.
Lovec odměn, stál uprostřed místnosti střílel pistolí po Vlkodlakovi odrážejícímu se od stěn aby uhnul a našel skulinku v palbě aby zaútočil. Lovec měl dost času a proto nespěchal, věděl že z celého zásobníku zasáhne maximálně jednou a to ani ne pořádně. Vlastně už si to jenom užíval, zabil pět vlkodlaků z šesti na které byl najat a šestý byl už v podstatě mrtvý. Kdyby teď odešel, zvíře by se nedožilo příštího rána.
Dostřílel zásobník a Vlk se vrhl vpřed, velkým skokem přímo na Lovce, ten v tu samou chvíly nacvičeným pohybem uložil pistoli do pouzdra a oběma rukama sevřel katanu kterou doposavaď třímal v levačce, ještě než vkodlak dopadl ukročil a velkým obloukem ťal do zvířecího trupu. Vlk těžce narazil na podlahu a ta pokračovala v jeho pádu s ním.
Dva trámy se na jednom konci vytrhly ze zdi a zastavily se o podlahu Pokoje. Část podlahy která s Orvelem pokračoval se tím pádem zastavila našikmo o patro níž a bezvládné tělo pomalu sjelo na zaprášenpu podlahu o patro níž kde zůstalo ležet. Čepel nebyla stříbrná ale přeťala míchu pročež Vlkodlak dočasně stratil vládu nad svým tělem. Hleděl vzhůru a z úst mu ucházelo smířené sténání. Na okraji díry po propadlém stropě stál lovec. Orvel si uvědomil že až teď si ho může pořádně prohlédnout, měl na sobě šedé hadry. To jediné o něm doteď věděl. Vspoměl si jak na ně záůtočil když přecházeli tichou a prázdnou ulicí. Z ničeho nic se zhmotnil z trosek zříceného domu. Postavil se v bezprostřední blízkosti skupinky a než nejblíž stojící dva z nich zabil téměř nepostřehnutelným výpadem pronesl krátce, sarkasticky a až unaveně „baf“. Orvel si teď uvědomil že otrhaný vzhled šedých cárů mu zaručuje neviditelnost. Zdánlivé cáry byly promyšleným maskováním v šerém zaprášeném městě bez živých obyvatel.
Lovec schoval meč do pochvy na zádech a odkuďsi z cárů vytáhl pistoli, byl to hystorický colt 1911. vypustil zásobník do prázdné dlaně, tu zastrčil jinam mezi cáry a vytáhl ji s plným zásobníkem, zalesklo se stříbro, nabyl. S kovovým cvaknutím skočil rám zbraně do pohotovostní polohy. Přez obličej měl roušku kterou teď stáhl na krk. Vypadal na čtyřicet ale měl mladé oči, vlastně nevypadal až tak staře jen byl zaprášený.
Orvelovi se mezitím scelila páteř a mohl se hýbat ale nehnul se, věděl že je bez šance pokud by se mu podařilo proskočit strochnivělými žaluziemi aniž by se zranil při dopadu. Nevěděl v jakém je patře. Nežil by dlouho, ve stínech města se pohybuje mnoho nebezpečí a v takovémhle stavu by byl jen snadným cílem.
Mladík mu bezeslova prostřelil srdce a odešel, medailon kterým chtěl prokázat že Orvela Aldese zabil získal již v průběhu boje. Šel, byl utahaný hladový a potřeboval se umýt.
Z Orvela se pomalu vytrácel život, aniž by chtěl proměnil se zpět do lidské podoby. Necítil jak jeho tělo chladne. Chladný byl od doby kdy zemřel naposled. Teď jenom ztrácel síly. Už nebyl schopen ani prudce vydechnout aby dostal usazujícíse rozvýřený prach z otevřeného hrdla.
Ležel tak několik dalších minut které mu přišly jako dny. Bylo ticho až na televizi která mu šuměla nad hlavou. Už mu ani nepřišlo divné proč televize funguje bez proudu a proč je stále funkční.Prach už se usadil.
Po asi hodině bolestivého umírání v tichu se něco pohlo. Na posteli se trhaně posadil tlející muž. Všim si ho až teď, z jeho úhlu nebyl na posteli vidět. Zombije se trhaně postavila a šourala se již dříve zřetelně vyšlapanou cestičkou. V půlce cesty se zastavila a vrhla prázdný pohled na Orvela. Vlakodla hleděl do prázdných očních důlků a nepřemýšlel. Tlející muž se po chvíly odvrátil a pokračoval až do křesla kde se škubavě posadil a zahleděl se bezoce do televizoru.
Orvel si vspoměl na svoji … obě své matky a zemřel.

huhl

nevim.... co naspat, ale chci napsat prže mi to dělá dobře... když sedim a píšu co se mi honí v hlavě, bez příčiny, bez přípravy, bez háčků a čárek(mam na mysli všechny chyby), bez(e) studu, bez sudu, bez zápletky či údu(rým.. chapeš ne woe?!)........(úd ... mam? jo hned několik) nejsem zvyklej na nezvyklý věci, někdy je to dost nezvyk dělat něco nezvyklýho, tuhle sem takle stál a čekal na autobus... byla zima a foukl vítr, já měl jen triko a sáčko, konverzky a kalhoty s dírou na koleni a byla mi kosa. věděl sem kam jedu a proč, to jo. nebylo to nějak extra neobvyklý jen sem měl pocit že je to nezvykle jiný než jindy a byl sem prázdnej... stává se mi občas že sem prázdnej.. stojim, nebo cokoli.. a nic necejtim, prostě bez emocí, či čehokoli... jen smyslový vjemy, zcela ostré, víc než jindy... a nic, prázdno. pak se to napraví a zase sem citlivej kluk(to mi tvrdí matka... neberu to jako samochválu(či co) to tady publikovat... nejsem na to nějak hrdej) a všechno je jak má bejt... v těch chvílích se cejtim volnej ale necejtim to... vlastně si z takových chvílí moc nepomatuju... jen třeba co sem viděl, jestli mi bylo teplo či zima, kdo prošel, kdo něco řekl, ale co řekl to nevim... v tu chvíli sem to nijak nehodnotil tak možná proto se mi to ihned vypařuje z hlavy... . a pak sou chvíle kdy sem na emočním maximu(haha co) a od tamtoho stavu je to taková vzdálenost že... prostě velkej rozdíl... jako dyž z teplý vody vlezete do studený... však v tomto případě spíš naopak.

a tak .. na nějaký zakončení kašel, nemam na to čas... zakončení mi dycky zabere nejvíc času... psát obsah je jednoduchý, píšu jak to teče ale pak to nějak uzavřít a při nejlepšim to nějak zauzlovat aby to neteklo dál a vznikl z toho solidní balonek(s timdle slovem se nějak ne a ne ani nevim co), to je fuška.

n.s.p.n. část první

ale teď fakt... co se stalo od minula. připočtu k tomu i to minulo co uplynulo mezi tímto a mým posledním příspěvkem, neb bylo co se událostí týká vcelku.... nepodstatné ale proč ho tajit..takže:
začal sem opět plést, přehodnotil sem svůj názor na bokken ze "zbraň" na "perfetní zbraň". zabil spoustu lidí. i nadále pokračuji ve strarých omylech neb nevím že jde o omyly(tipuji a logika je na mé straně). uzavřel sem spojenectví se sebou.. máme se ještě hodně co učit ale nesejdeme-li z cesty, jednou si budeme víc než vzájemně prospěšní. plánuji že začnu spát nahý abych se zbavil nervozity. oblíbil sem si kaktus ,se kterým sem ještě neprohodil ani slovo, jen proto že je trnitý velmi bolestivým způsobem ale dokud se ho nedotknete tváří se jako plešoun, podivně tvarovnaný, oschlý plešoun.
...
ten kaktus má v květináči plastovýho motýla na drátku, hlína je zakryta zbaběle stejnobarevnými oblázky v barvě montoního vzorku na květináči.... jde o hnědou barvu, nijakým způsobem nekontrastující se zelenou barvou kaktusu... vcelku by to mohlo být pěkné jen ten kaktus se tváří jakoby o to vůbec nestál a to celý dojem kazí.
Před malou chviličkou sem se natáhl od počítače a do motýla cvrnknul, a kaktus jsem se rozhodl pojmenovat "...". snad nám to usnadní seznamování.
...
pro dnešek vše... byl sem vyrušen takovým způsobem nebo spíš osobou takovou že, ač bych mohl ještě dlouho psát, psát už nebudu..... zase příště