teď sem to dopsal.. čti nebo ne.

Už nic nechtěl… zemřel…

Běžně se to děje naopak, člověk zemře a potom už nic nechce, ne že by měl na výběr.. jemu se to stalo naopak už nic nechtěl a tak umřel.. ne že by neměl na výběr. Bylo mu to jedno, nic nechtěl a proto umřel, naprosto bez záměru sedíc na zídce v zahradě u domu ve kterém nikdo nežil.

Procitnutí bylo, jako každé nepříjemné procitnutí, dost nepříjemné. Nadechl se jako člověk který se právě beznadějně topil, vzduch byl ledový. Rozkašlal se a celé tělo rezonovalo ukrutnou bolestí, pak se naklonil kupředu a spadl po hlavě na zem do tajícího sněhu a bahna.
Byl promrzlý na kost a měl pocit jako by nebyl. Bahno se sněhovou břečkou rychle proniklo skrz jeho oděv, bylo teplé a měkké, tak zavřel oči, chtěl spát, neměl energii, byl promrzlý jako by několik dní seděl na studené zdi … což by znamenalo smrt ale mrtvý nebyl. Dalo by se říct že nevěděl kdo je ale spíš, a to hůř nevěděl jestli je někdo.
Pak jeho tělo vyrovnalo, teplotu s okolním a na rozdíl od něj se začalo zahřívat a začala mu být zima. Konečně se začal cítit jako člověk.
Chtěl vstát ale ačkoli byl teplejší než sníh s bahnem nebyl dost teplý aby to dokázal, pokusil se nadzvednout na loktech ale svaly mu odpověděly tupou křečí a v loktech vystřelila bolest.
Nakonec se plazil.. směrem k neznámému domu.
U vstupních dveří se opět pokusil se zvednou aby vzal za kliku ale opět upadl, dveře byly otevřené a on propadl dovnitř. Nebyl to ani tolik dům jako domeček.. velice prostě a ne uplně vybavený a očividně obydlený. Plazil se dál po teplé podlaze. Pak dospěl kuchyně spojené s obývákem kde na zemi ležela mrtvá dívka.měla zlomený vaz a byla horká, věděl že by měla být studená ale asi to bylo tím jak předtím promrznul, zdála se mu horká. S obtížemi se k ní přitulil a usnul.
Měl pocit jako by vůbec neusnul ale když otevřel oči všechno se změnilo, dívka byla ledová.odvalil ji ze sebe a stoupnul si, bolest v kloubech tu stále byla ale stál. Měl pocit jako by stál poprvé v životě a bál se že je to uplně jinak, stále byl strašlivě unavený a k tomu ještě vůbec nebyl rozespalý.
Posadil se do svého křesla a pak hrůzou zařval, nebo si jen na chvilku myslel že by měl ale na povrch se dostalo jen malé škubnutí v zátylku.
Znal člověka kterému patřil tendle dům, znal člověka který miloval tudle ženu, tak jako znal todle křeslo, znal dokoce vzpomínky tohohle člověka ale nevěděl kde je ani kdo to je.
Podíval se na dívku, měla hezkou postavu a mohla být i docela krásná ale měla nepřirozeně natočenou hlavu a ležela jako kus hadru.
Nenáviděl ho. Už věděl kdo byl, už věděl jak zemřel a proč a tak i pochopil že jeho obava že sám není nikdo se naplnila.

Bily se polštáři smáli se a kočkovali a pak ji tlumeně prasklo v kruku a oči jí zeskelnatěly. Když ji praštil polštářem. V tu chvíli věděl co udělal, úsměv v její mrtvé tváři se pomalu vytratil.
Když mu pomalu došly souvislosti zjistil že chce zmizet, odejít a když vyšel z domu zjistil že to vlastně vůbec nechce tak si sednul aniž by to chtěl a pak přestal být. Tehdy se v okolí rozštěkaly psy.

Neměl důvod ho nenávidět za to co udělal, prakticky s ním měl společné jen jeho tělo ale krom toho mu zněj zbyla ta nenávist a vztek a nic víc.
,,kdo sem?“ zeptal se mrtvoly. A pak si odpověděl sám: ,,mrtvola s kapkou vzeku?“
Ještě dlouho takhle seděl a seznamoval se, se vztekem který se v něm kumuloval. Věděl že je to jeho podstata, toužil se ho zbavit ale potřeboval ho někam nasměrovat aby mohl začít a skončit, ale nebylo se komu mstít.

Šel do kuchyně a zabil se. Vzal nůž a podřezal si tepny a když ho to nebolelo vrazil si překvapivě klidně nůž do srdce.
Měl by zemřít. Z ran tekla krev a všechno bylo jak má být až na to že neumíral. Stál na dlažbě nad umyvadlem a krvacel.
Krev se rozlevala spárami v dlaždicích a byla ji už pořádná kaluž když pocítil že mu začíná být zima, nemohl se zabít, nikdo jako on neexistoval. Už nechtěl být slabý jako pod zídkou a tak si rány ovázal. Stál před zrcadlem v koupelně a snažil se si ovázat hrudník, a pak se podíval na svou tvář ale nebyl tam, byl tam On! Bolestně zavyl a úderem který nijak neplánoval rozbil zrdcalo a strhal si nehty o spáru mezi dlaždičkami za ním.
robouřená Hladina vzteku se opět pomalu uklidňovala když někdo zazvonil na dveřní zvonek.
Otevřel
,,obsílk..“
Pošťačka hleděla na muže v zakrvácených kalhotách, s krvavýmy obvazy na zápěstích a na hrudníku, byl bílí, smrděl a měl uplně prázdné oči.. až na. Žena vyjekla a dala se na útěk, dohnal ji rychle, mohl ji rychle zabít, toužil ji zabít pomalu a neudělal nic, nechal ji běžet. Vztek se vařil a on vyl! Padl na kolena a ryl rukama v promočené zemi a řval. Pak byl jeho vztek ukojen aspoň natolik aby se nemusel třást a mohl aspoň trošku uvažovat. Došel si pro krumpáč a zničil zídku, když vypadala jako hromada suti… tehdy se začly scházet lidé a nedaleko zaslechl sirény, vrátil se do domu, oblékl si z Jeho šatníku věci které On nosil nejmíň a zmizel zadním oknem do malého lesíka a neúnavným během pokračoval až do Prahy kde se nepozorován schoulil v kanále a jal se uvažovat co udělá s tím co má… nejspíš nemrtvé tělo plné vzteku. Věděl že je nikdo ale taky věděl že to není normální a že přemýšlí a tudíž musí být a rozhodl se vypátrat kdo, a to tak že bude žít. Usnul, věděl že bude potřebovat sílu


ukončil sem to tak aby se v tom dalo pokračovat... ale kdo ví. sem dost náladovej jestli je to srávný slovo.. ale rozhodně vim jak bych chtěl pokračovat