nic sem nenakreslil, učim se na maturitu

Je to blízko, dejchá mi to jako na záda jenomže zepředu a kouká mi to do vočí. Nemam totiž kam utýct a ani nechci... teda chtěl bych kdybych se tomu jenom o trošku víc nechtěl postavit (musel). sou tací jež tvrdí že je to fraška, také potkal jsem ty jež tvrdily že je těžký jak to vypadá a pak sem tu já a postupně zjišťuji že umím uplný kostkový, pak sem tu já kterej si věřim a vim že bych to dal i s tim co vim teď před svaťákem, pak sem tu já co se mě to vubec netýká a pak je tu on co neví co chce a co si myslet a bojim se že sem to já.
další zvířátko v mém soukromém zoo je tajné ikdyž nikdy nepochopilo jak funguje lodní šroub... (je s nim nuda a nikdo se s nim nebaví a tak prostě jen vegetuje živíce se strachem ze zániku) to o maturitě vůbec nepřemýšlí, můj a jeho svět jsou si tak cizí že bych ani nevěděl jak se ho zeptat na oblíbený jídlo.

šel sem jednou takle po tmě chodbou a napálil sem na otevřený kraj dveří až sem si lehnul na záda... měl sem pak čárku na čele a bouli... měl sem z toho radost. A stejně, když od té doby jdu po tmě chodbou, dávám si pozor abych do nich nevrazli znovu. Asi protože po druhý by to bylo trapný.

tuhle mi Bratr(nejedná se o mého bratra) zlomil nos bokkenem. měl sem ho na stranu. je to měsíc zpátky a furt to bolí... měl sem z toho radost(až na pár drobností(jendu z nich hluboce miluji)), pak mě zdéňa druhej den napáli míč ze dvou metrů do hlavy přesně tak že ho vrátil zase i kousek zpátky(což sem neudělal na místě první deformace sám neb mě o tom nikdo neinformoval.. až doma zrdcadlo)... teď mam nos na stranu jen nepatrně a stejně bolí kdykoli na něj zatlačím či vehementněji sáhnu... a radost se vytratila kdovíkam.

radost mam když vytisknu dobrej rys(většina mejch rysů je dobrá(kvalita na úkor množství:D)) je to chvilková radost trvající nedlouho a končící bez příčiny ztráceje se kamsi do neznáma.. je to čistá radost, možná proto je tak prchavá a lehká jako mlha nezatížená podivnými nánosy bytí, zkušeností a opotřebováním. Člověk je vyroben tak aby měl radost když se mu něco skutečně povede, jako má radost z potomka. (většinou..totiž ne jen člověk může bejt opotřebovanej... stává se to i se společností)...... a člověk má přirozeně obavy z maturity- snad z toho nebudu mít potomka

teaz no muerte... porfavor (nevim ani co je to za jazyk.. uplně jistě)