je víkend a mám dost času.
dlouho to tak nebylo. sem doma, a nemusím nic.
trochu pochybuju že je to dobře, konečně sem se tak nějak naučil organizovat si čas a hejbat se protože musim. a teď sedim a přemejšlim co asi provedu, možná pudu ven trénovat jako sem protrénoval v sobotu... dokud je hezky.
a co ji jiného od ostatních vejkendů? no, zůstal sem doma, nikam sem nejel, nejel sem za trezou, ona nepřijela za mnou, sobotní tréninky na které sem chodíval padly a jedijskej se taky neuskutečnil.(sou to lemry)
a tak sem včera vyspával opičku a šel ven kde sem byl do večera, nejdřív sám a pak s pradym sem trénoval...
neska to udělám asi podobně, jen asi bez toho vyspávání. ikdyž už je deset.
tak si říkam jestli je to to co sem fakt chtěl dělat a nemohl? dycky když sem měl jinej program a říkal sem si že bych chtěl mít víc času. jít ven a tam trénovat, sám(a včera sem teda trénoval i pradyho) a dnes opět sám trénovat. někdy si říkam že to neni ono, ale pak mě napadá že mi to vlastně vyhovuje. ten hlásek je tam naučenej z televize nebo vodkať. ¨
v dublinu sem o vejkendech taky byl sám, jel sem na dlouhej výlet do okolí a nebo jen hluboko do dublinu se flákat podel moře.
nejdřív sem spekuloval jestli sem to tak fakt chtěl a pak se mi večer usínalo strašně lehce, byl sem spokojenej, nikdo mi nechyběl (až na ní, ale to je něco jinýho o čem teď mluvim).
ta tak sem začal chápat mého otce. a díky tomu i sebe.
nejsem samotář, to ne, ve společnosti si dycky místečko najdu. jen prostě potřebuju občas trávit čas porozumíváním sám sobě než ostatním, občas mít svůj tichej šum v hlavě a nenucený rozvlalování myšlenek. s lidma se asi nikdy nedokážu fakt uvolnit.. dovedu to hodně ale nikdy ne tak jako sám někde kde nikdo neni a nebo nikoho neznam, a pak ještě s terezkou, však tehdy sou pořád věci na který se musim soustředit, naštěstí jí miluju a nemám to zatěžko a funguje to samo ale sám sem jedině se mnou.
v tomdle si ještě musim udělat pořádek, je to jako dělat obrázek z rozsypaných zrnek rejže ale můj otec to dokázal, a nejspíš se mu to dost povedlo.
a já si pořád říkám, je mi dvacet a pořád si vracim že to mi nebude dycky a nevim co si vybrat.
a valstně když sem sám, tak tyto přetvávající průběžně řešené myšlenky odpadají.
dřív sem samotu nesnášel. bude to asi tim že sem nechápal a neměl rád sám sebe. což je pravda, časy kdy sem neměl kapku sebevědomí, chtěl sem abych byl něco jinýho než sem a bál sem se že ostatní ví líp než já kdo sem, sou ale naštěstí za mnou. takže sem možná za pubertou. neska sem se sebou spokojenej, v rámcích možností (dycky můžu víc trénovat třeba).
a tak když sem sám mám rovnováhu a klid, vnější vlivy si vybírám a uvnitř mam smíření, klid, jistotu, radost?, a proud myšlenek si usměrňuji jako když si rozčesávam vlasy.(mam na mysli tu příjemnou část, ne to kdy si z hlavy rvu trsy dredů)
ale tim se nesnažim říct že nikoho nepotřebuju, to by byla blbost, samota je příjemná ale nevystačila by mi dlouho.
žít ve společnosti sem se naučil už dávno, a osvojil sem si to už pár let zpátky. přispůsobování se skupině už mě nebolí. mám v tom jasno, priority a tak.
lidi sou velká inspirace, člověk si uvědomí že je člověk a co je člověk a ta nedokonalost a pokroucnost ho vede ke kreativitě, tvořivosti a přemejšlení. lze si najít vzorec podle ktrerého jednat s jednotlivci ale taky lze s každým jednat jinak, lze každého pochopit zvlášť a tam je ta zlatá žíla inspirace, ale chce to nervy a občas i sebezapírání. je to jako se poslepu pohybovat prstorem se strašným množstvím jných předmětů a bejt schopnej je skutečně spatřit dokud každej dopodrobna neosaháte(ne že bych osahával koho potkam.. todle je jen ilustrace) a neproskoumáte. a tehdy člověk se spoustou novejch znalostí a zkušeností začne přemejšlet co ho v tom prostoru drží a uvědomí si svou maličkost, maličkost svého středu vlastních myšlenek, a moc bejt kdekoli a zároveň ve svojí hlavě, naučí se toužit po poznání pozadí celé té maškarády. a mám strach že se jednou budu muset zvyknout že prostor za kulisamy je mi uzavřen a nebo že sem v něm od začátku a že to je něco, na co přes svůj krátký život nestihnu přijít.
hledám ultimátní vzorec založenej na nekonečnosti prostoru a času abych jendou mohl přeskočit to trapné představování.
a navíc to všechno chápu jen z půlky a možná míň a mam pocit že se cpu někam kam nepatřim.
_________
z mého skutečného života:
poslední školní úkol a projekt jež sme odevzdávali bylo navrhnout skříň do historického prostoru školní knihovny SUPŠ. která je chráněna uneskem, ve své době vyhrála grand prie, je vybavena ve stilu artdeko bývalými stdenty naší školy.
jeden z našich návrhů má jit do výroby. což je motivace a tak sme se snažily... až na některé renegáty.
skutečně sem si s tím vyhrál. návrh sem propracoval do podrobností, rys byl na A0 a ještě byl namačkanej. samotnej návr a pak ještě konstrukci sem vymejšlel několik dní.
ale všechno klaplo. udělal sem artdekovou skříň s moderníma prvkama, tak aby rozvíjela ale nepřečuhovala v historické knihovně. konstrukce je propracovaná, od toho jak se povede výroba až po to jak se dostane do prostoru knihovny kde se smontuje a jak se bude využívat + několik různejch možností a všechno co nám paní knihovnice nadiktovala že by si představovala.
zadání od profesorů byo velkolepé, hlavním motem bylo že se musíme jako obor předvést že sou ve vzduchu velká očekávání. přežily sme přednášku jakých tvarů si máme na staré knihovně všimnout, které bychom neměli opominout a veká přednáška o historii školy....
atd atd.
nicméně uzávěrka proběhla, školní komise zahrnující vedoucí oborů a vedení samotné si prošla naše návrhy.
můj návrh byl vybrán jako nejlepší. nejvíc se hodí do knihovny a všechno možný... to by byla ta idilka ale pak byl do společnosti mého vydřeného návrhu vybrán ještě jeden.. a to ten nejlevnější.
jde o něco co bych neodevzdal ani na střední škole. nic proti holkáma a jejich konstrukčním schopnostech, nic proti holkám co maj rádi vánoční výzdobu od října do května, samotnou spolužačkou nijak neopovrhuji a vlastně prorti ní nic speciálně nemam.
jen sem prostě stašně skalamanej že vybírali takto po tom co nám všechno navykládali, co nám zadali a v čem nás celou dobu drželi. onen konkurenční návr nesplňuje nic z toho co bylo kýmkoli vyžadováno, do starého interiéru nesedí, konstrukčně není vyřešený a myslim že v tom ty knížky ani nebude možný postavit.... vypadá jako laciná kopie ikey a už o něm nebudu dál pokračovat.
jeho předností je cena. je to jjedinej návr svýho tipu ve třídě, jsou tam jiné levnější než ten můj.. ale todle je prostě sajrajt.(navíc to ani hezky nevypadá)
cítím se trochu podražený a jako by mě někdo vytáhl z výřivky a postavil do studenýho větru.
a tak tyto dva návrhy postupují dál a bude se vypracovávat oceňování. ale já už sem se vzdal. nějak je všechna tam motivace kdesi a já mam chuť jim vyčítat jejich vady a říct jim co všechno je na nich opovrženíhodný a taky vim že to nikdy neudělám a že bych to dělal hlavně kvůli sobě a to se dá vošéfovat i jinak stejně jako sem se s tim návrhem piplal kvůli sobě a nikomu jinýmu.
je to prostě lekce pro příště. nechal sem se unášet na romantické předsatvě že můj návrh jednou obohatí dokonalej, stařičkej a velkolepej interiér knihovny. a dočkal sem se zklamání na všech frontách. jediné co mi z toho rozjaření zbylo je ta sobecká pravda že sem to všechno dělal kvuli sobě a pro sebe. a že sem udělal nejlepší návrh ale jedinej pro koho to kdy bude něco znamenat sem já. a tehdy si člověk v tý sobeckosti řekne, jestli by nebylo fajn kdybych místo toho času strávenýho rýsováním a designováním, šel třeba do lesa a trénoval nebo si šel vydělávat peníze?
no, a vono to vlastně neni sobecký, proč si vlastně nejít vydělávat, dyť je to pravda... ale já potřebuju titul, i mizernej, a nejspíš pudu studovat dál, jenom kvůli sobě. spalovat zbytečnej čas za titul, něco co mi jednou možná bude k něčemu dobrý.
a stímdle všim je otázkou, proč se vlastně snažit, proč neudělat shit, rychle a bezbolestně abych prolezl.... asi kvůli egu, prostě neumim dělat shity, bolí mě to a prostě to nedokážu dotahovat, neni motivace dělat shity, ego chce víc. sem egoista. basta, políbim si prdel.... a vlastně nemusíte(ím). člověk se učí furt, hlavně o sobě.
a barevně to jde i k tomu blogu, docela. sem já na FFku 06. 