i have got a blues

sem k ničemu, cejtim se tak a taky nic nedělám. neska, jindy ne, to sem báječnej a schopnej a dělam všechno možný, někdy. jindy a to většinou, sem zase v normálu, ale neska sem jako šutr co se potopil na dno a začíná se potápět do bahna na tom dně.

nic sem nikomu neproved, nikdo mi nic neproved. mohlo by býti tvrzeno že je to kvuli právě probíhajícímu zkouškovému období (které nestíhám, jako nikdo, a jako dycky)... ale není, z větší části.
sem sám doma: mám prázdej byt, jídlo a klid a práci ale nejsem schopnej se do ní pustit. sedim a čumi, nebo se procházim po bytě, dyž se chci pustit do práce tak mam vokno až do doby kdy zase sedim a čumim a nejde s tim nic dělat, začíná mi to bejt jedno a to je uplně nejhorší. sem vospalej ale nemůžu spát, chodim jako zombie a mám v hlavě hluk a prázdno.
ne nechlastal sem.
bolí mě ruce když todle píšu a musim s nima furt měnit polohu aby mě netlačily. byl sem předat nějakej balíček a po cestě spátky(pomalej a nudnej) sem si řekl že se proběhnu... dlouhá prázdná rovinka, a já sem běžel. bylo to na hovno, nemohl sem se dostat do nějaký pěkný rychlosti, cejtil sem každou blbost, jako že mě tlačí bota nebo že mi skáčou věci v kapse a nemohl sem se soustředit. běžel sem dlouho a s vypětím všech sil, ani sem se pořádně nerozběhl. a když sem dosáhl konce chodníku tak sem nebyl ani zadejchanej, bylo to nanic, jak rád běham tak todle bylo stejný jako kdybych šel akorát hodiny na to měly jinej nároz.
teď tu sedim a přesvědčuju se že todle nikoho nebude zajímat, a ten druhej já že většina věcí co píšu na blog nikoho nezajímaj. a něco jako že oba nárory sou na pytel bo sou ovlivněný tim že mam splím.
a pak si říkam že sem jenom jeden a že to píšu tak to píšu. a podobný existenciální hovna bez vyšší pointy co se honěj v hlavě přiopilímu bernardýnovy když vyje na měsíc po té co ho zbil malej kluk klackem a polil močí.
bolí mě oči a mam buď moc tvrdou nebo moc měkou židly, moc těsný tričko. a nejsem si jistej jestli mam hlad nebo ne.v bytě se ozývaj divný zvuky a mě je to jedno. chtěl bych důvod, znát důvod proč sem v takovymdle stavu, abych s tim mohl něco dělat. mslel sem si že je to tim že sme se tak dlouho neviděli. ale zase tak dlouho to neni.. jen o tejden dýl něž normálně, ale to nic neznamená. dyž sem byl malej neplakal sem na táborech kuli rodičům. nikdy sem netrpěl osamělostí že by mi to spůsobovalo takovýdle stavy (jen při mononukleose, ale to sem byl dva měsíce sám).... takže slepá ulička.
buď to bude všechno dohromady nebo mam krámy, nebo sem se probral po třiceti letech a zvykam si na ten rodíl, nebo sem klon a je mi něco okolo jedenácti hodin. možná sem dostal prach do mozku a vydim přes něj šedě. třeba sem se ve spaní uškrtil povlečením a sem duch. co když sem mi v noci smrskly plíce a mam nedostatek kysslíku. nebo mě mohli unýst mimozemšťani a teď mi simulujou moje přirozený prostředí a zapoměli že sem blázen nebo jinou drobnost co všechno změnila v hnesnej mrak.
jo a je pěkně hnusně, když du v kraťasech tak mi neni zima a když si vezmu tepláky a svetr a zabalim se do deky tak mi neni vedro. furt je mi stejně... tak jako hnusně neurčitě.
asi se převleču za holku a pudu si se sebou povídat do zrcadla, nebo se slíknu donaha a pudu se velet na podlahu do předsíně a sledovat jak se hejbou stíny na stropě a otlačova si na záda a na zadek čtverečky, nebo si napustim vanu, nasipu do ní spoustu malejch útržků papíru a budu si hrát na spláchnutý hovno. mohl bych se pokusit ukousnout kliku u dveří a nebo nakreslit něco co sem ještě nikdy neviděl tak abychto sám nepoznal.

a vůbec nejhorší je přesně todle... to vůbec, to se vyskytuje kamkoli se podívam a za čímkoli na co pomyslím.


du si číst kdyžmi oči dovolí, sbohem váš člověk bez duch

(však věřím že je to dočasné, tak se nehrozte zbytečně moc(pokud ste teda měli něco takovýho v plánu), já na to taky kašlu)

vše a nic rozhodně nejsou dvě věci

teaz na vrcholu

chybí mi to... ty hory. ty vejšky, ten záhul, ten klid, ta samota, ta jednoduchost... to nebezpečí, a nevypadá to že bych se tam někdy v blízký době dostal. a neni nic čim by to šlo aspoň z části nahradit.

ta fotka vlastně neni z žádnýho vrcholu, dle zeleně lze odhadnout že je to ještě nízko, však nemam jinou fotku kde bych nebyl daleko a nebo zezadu(sem jako dráha). však na vrcholu sem tou dobou byl, bylo to po jednom delšim a technicky náročnym úseku a bylo mi moc dobře.

taky sem si na tom úseku dal o skálu do brňavky na lokti, že sem to cejtil ještě čtrnáct dní :D . ale to k tomu patří a já sem si to náležitě užíval.

teaz v suti

suťoviště sou fajn.. daj se sjíždět, a vobčas se něvco urve a jede či letí to dolu a to je adrenalin jako dva kocouři v bedně. což jenom svědčí o tom jak sem nevyspělej a nezodpovědnej ..teaz. a taky o
spoustě dalších věcí co se možná časem vyjeví jasněji či zcela zaniknou.... asi tak jako spousta věcí

hlavně se dívat dolu

nebo přídete o to nejlepší... miluju to. zajistit se a vyvěsit do svahu.. na tu hloubku pod sebou, ta krása osamocenosti v prostoru...ne jako na poušti.. tam se nedá viset. okolo tvrdo a studeno, jedinej zvuk je tvůj dech a maximálně nějakej vodopádek poblíž.!!!!!!!!!!ten klid!!!!

-toto bylo velice intimní vyjevení mých pocitů, citů, prožitků, tužeb a podobnejch věcí... jak se na blog sluší a patří, tak si toho važte, hnedtak to zase nezopakuju

a na závěr citát co k předešlému vůbec nijak nenavazuje a ani nemá ale dnes sem na něj narazil a moc se mi líbil

If you'r in fair fight.
You didn't plan right.